Květnové výpravy.

Dny v kalendáři ukazují už ke konci května. Ledoví mužíci Pankrác, Servác a Bonifác tentokrát nenadělali žádnou velkou paseku na zahradě, takže všechno krásně bují a dere se na svět vstříc slunečním paprskům. Nějaký i ten týden zpátky pár dní popršelo, takže se ze zahrady rázem stala buš. Tráva sahá až nad kolena a květinové záhony září pestrou paletou květin. Nejen kvítí roste jak houby po dešti. Ta plevel nejde ničím umordovat ani ztlumit. Roste neuvěřitelně rychle a než bys řekl švec, už jí mám všude a zas. Ani ty mrchy slimáčí jí nežerou, takže na jednom konci skončím a můžu začít znovu. Ale užívám si tu zelenou divočinu a rozplývám se nad každým vyrašeným semínkem. Sen o mé divoké zahradě se pomalu a jistě stává skutečností. Pořád něco sadím a až tady jednou nebudu, tak tu doufám po mně zůstane zelené bludiště. Už jsem zase sentimentální. Hm...jak člověk s přibývajícím věkem přichází na úplně jiné hodnoty co. To co mi dřív připadalo důležité, jsem odsunula na vedlejší kolej a vedou u mě zdánlivě obyčejné věci. A abych nebyla zas tak přehnaně sentimentální, tak převrátím list. O květnových víkendech jsem dala prostor i trávením s rodinou a přáteli a jeden prodloužený víkend jsem vyrazila s masným krámkem,, Forever," do lehce zapomenutého kraje Rychlebských hor. Výlety si plánuju vždycky dopředu a pečlivě. Sednu k mapě a podrobně studuju každé její místo. Komerčním a profláknutým místům se vyhýbám. Nakonec stejně zjistíte, že všude je to podobné, protože co si budeme povídat naše země je moc krásná a ty zajímavá místa máte někdy i za rohem. Když už mě tedy něco cvrkne do nosu, poohlédnu se zrovna i na ubytování a trasy kolem. Mám už celý seznam takových zajímavých neprofláknutých míst, kde naposledy chodili snad ještě partyzáni. Ty nejvíc zajímavá jsou ty s vyhlídkovými místy, nějakými skalnatými útvary a když tam bude k tomu ještě bonus v podobě vodopádů nebo kaskád v říčce lemované kapradím a hebkým mechem, tak je to pravé ořechové. Jako i tentokrát. Vybrala jsem místo trošku vzdálenější, kde z nás, ještě nikdo nebyl. Den před odjezdem si ještě dopilováváme s holkama co a jak a Marcela píše skrz auto,, Budu ráda, když se mi holky nepropadnou podlahou jak je to shnilé" a já jí odepisuju,,  Marci budeme jak ve Flinstounových". Pozor na to co si přejete, aby vás vesmír nevyslyšel. Ráno volá Marcela, "Holky, průser, já jsem vyjela a praskla mi guma." Tak naštěstí se to nestalo cestou a ne všechny jsou nevodičky jako já, takže jsme zahájily rychlou akci, vyměnily se auta a s malým zpožděním a nacpané až po střechu vyrazily vstříc dobrodružství . Klasika nic neberte, nefungovala ani pro tentokrát. Žádná nezůstala pozadu a měla z domu pořádně nakřečkováno. Vždycky když vidím ty zásoby, tak si říkám ty jo, to snad nemůžeme ani sníst a světe div se, zůstanou po nás jen drobky pro myši. A to nám tentokrát chyběla nejvíc pojícná Milagros. Když jsme tam konečně dorazily hlemýždí rychlostí, tak jsme usoudili, že hezčí chatu jsme si snad nemohly ani vybrat. Byla kousek od Nýznerovských vodopádů a byla zbrusu nová, plně vybavená a bez signálu, jako široké okolí. Opravdu místo, kde by člověk řekl, že tam lišky dávají dobrou noc. Když se mě pan správce ptal, proč jsme si vybraly zrovna tohle, tak jsem mu odpověděla, že právě proto. A že u nás je spousta hezkých míst, ale jsou opravdu hodně komerční a bývá tam spousta lidí, a on mi říká ,,No jo, když vy jste si to udělali sami, vy máte na každém kopci hospodu a tady nemají ti lidi za čím jít. "Asi měl svým způsobem pravdu. Když jsme si v sobotu vyšláply na hřebenovku, tak po sedmi kilácích od naší chaty jsme míjely jinou, kterou obývala partička hasičů a ti nám řekli, že jsme teprve druzí, kteří prošli od pondělka kolem. Tenhle prodloužený víkend jsme navštívili plno hezkých míst. Žulová s Boží horou, Jeseník a jeho okolí s krásnou trasou na Čertovy skály, krásnou pohraniční hřebenovku od Nýznerovských vodopádů přes horu Smrk, která není jenom v Beskydech a samozřejmě i nedaleké Nýznerovské vodopády, které stojí za to je vidět. Však se taky naše chata jmenovala Nýznerovská. Je tam toho spoustu a daleko víc, ale na to bohužel už nezbyl čas, takže snad zase příště. Další prosluněný víkend jsem si s mýma Pařmenkama vyšláply z Pusteven na Martiňák, kde jsme se málem staly součástí nové české komedie, která se tu zrovna natáčela, ale to opravdu jen málem, protože nás ani do komparzu nechtěli. No a další krásnou trasu jsem podnikla se svými sestřičkami a to úplně na opačnou stranu, kdy jsme sešly z Pusteven do Kunčic pod Ondřejníkem. Tuhle trasu si určitě ještě zopakuju, protože je hodně fotogenická a cestu lemuje spousta vodopádů a kaskád z říčky kterou míjíte. No a to je zatím vše ze zpráv od nás z domova. Tak se mějte krásně, užívejte sluníčka, pohody a zase se brzy sejdeme u dalšího povídání 😊🌼.