Po dešti.
Posledních pár dnů se řádně ochladilo. Teploty v noci klesaly až k bodům mrazu. To v Máji mají na svědomí ledoví muži. Tentokrát potrápili víc než bych si přála. Chladné dny doprovázel i vydatný déšť a sem tam i zaburácel hrom. Jak rychle se příroda díky vodě proměnila v jednu velkou zelenou džungli. Z Hájku za domem se stal zelený prales. Procházka v něm se stala mým každodenním rituálem. Potichu se v něm procházím za doprovodu ptačího zpěvu. Našlapuju tiše, jak mě to učil můj tatínek a díky tomu jsem odměněná setkáním se zdejšími zvířecími obyvateli. V dutině stromů hlasitě pískají ptáčata a prosí svou ptačí mámu, aby už konečně donesla něco do jejích nekonečně hladového zobáčku. Nad hlavou mi něco zašustí v koruně stromu. Zakloním hlavu, podívám se vzhůru a zpoza větví na mě vykukuje malá hlavička z chlupatými štětinkami na ouškách. Zvědavě si mě prohlíží, a když na veverku tiše promluvím, skočí do mokrých listů a pošle na mě sprchu dešťových kapek. Musím se smát, to je ale mrš...