Slovinsko.

Nějaký ten rok zpátky jsem si slíbila, že se tam jednou vrátím. Teď přišel ten čas a já slibuju znovu, že jsem ve Slovinsku nebyla naposled. Stále je v té krásné zemi co objevovat. Tentokrát jsem si však sedla k mapě, našla ubytování v okolí Bohinského jezera a prstem po mapě hledala tipy na výlety v okolí. Profláknuté místa jako Bohinjské jezero, jezero Bled s ikonickým kostelíkem uprostřed, hrad nad Bledem a soutěsku Vinghar jsem tentokrát vynechala. Chtěla jsem objevit něco méně známého, kde jsme ještě nebyli. Poprosili jsme rodinu a přátele, aby se nám postarali o naše čtyřnohé kamarády a vyrazili i s Luci, Eli a Ráďou za novými zážitky. Cestou bylo vidět, že už začíná sezóna. Míjeli jsme štrůdly aut a při projížděním kolem Bledu i davy lidí, takže jsem byla ráda, že jsem našla ubytování v klidné vesničce Kamnje a přitom jen 3 km od Bohinjského jezera. Z ubytováním jsme byli nadšení. V krásném novém apartmánu Irena nás přivítala milá paní majitelka a pohostila nás domácím dezertem a vychlazeným místním pivem v lednici. Dostala jsem i malý dáreček v podobě přírodní domácí kosmetiky. Z balkónu, který měl každý pokoj, jsme se mohli kochat krásnou přírodní scenérií tvořenou z louky, řeky a hor hned za domem. Zdeněk si hlavně pochvaloval řeku Savu Bohinjku. Rybář se v něm prostě nezapře ani na dovolené. Každý den jsme se byli vykoupat v její v průzračné vodě,  kde byla místy až třímetrová hloubka. Zdeněk si plaval společně s pstruhy a byl nadmíru spokojen. A protože jsme byli na dovolené, tak jsme chodili kousek do sousední vesničky Polje na skvělé jídlo do místní restaurace. Zdeněk měl první den ligně, druhým den ligně a třetí den jaké překvapení ligně. Kvůli nim tu taky jel, tak by se jich ujedl. V pátek jsme jeli na výlet do soutěsky Tolminska Korita. Tu si vybrala Luci a  já jí mohla porovnat se soutěskou Vinghar. Ta se mi zdála více propojená s řekou a přišla mi i delší. Další den jsem měla naplánovaných více tipů na túry. Ty horské jsme nakonec zavrhli nejen kvůli náročnosti, ale taky jsme brali v potaz, že máme sebou Eli a bylo docela i velké vedro.  Myslím, že většina z nás by jí nezvládla. Ale schovám si je pro příšte a třeba se budou i někomu jinému hodit. Jedna z těch náročnějších začínala od ,, Koče pri Savici", kde se může nechat auto na parkovišti a pěšky pak jít na Planinu Višenik. Cestou míjíte Črné jezero, krásná vyhlídková místa a vodopády. Jeden z těch krásných a velkých se jmenuje Savica.  Trasa je dlouhá 4,3 km a ujde se za dvě a půl hodiny. Můžete si taky zajet lanovkou z vesnice Ukanc na vrchol hory Vogel do výšky 1535 metrů nad mořem, kde je krásný výhled na okolní hory a jezero. Další určitě zajímavé trasy jsou na místní Planiny. Jsou to horské náhorní plošiny, kde se pase dobytek a vyrábějí mléčné produkty v místních salaších. Samozřejmě nechybí ani ,, Koče" což jsou vlastně horské chaty . Ty nejbližší Planiny našeho ubytování byly Blato, Višenik, Zajamniky a Planina pri Jezeru. Vedou k ním turistické trasy a nebo se můžete k nim přiblížit autem. My si nakonec vybrali nenáročnou a moc hezkou trasu Korita Mostnica. Nechali jsme ve vesnici Stará Fužina auto na parkovišti a vydali se přímo od něj po červené značce. Byla to moc krásná trasa dlouhá tam a zpět asi 11 km. Cesta byla s mírným stoupáním a klesáním, kterou jsme zvládli všichni levou zadní. Procházeli jsme soutěskou horské řeky Mostica se spoustou malých i větších vodopádů s úžasně tyrkysově zbarvenou vodou a zajímavými skalnatými útvary. Ten největší čekal na konci. Cestou jsme se občerstvili ve dvou hospůdkách, kde měli převážně tradiční jídla. Jedna z nich byla ,, Koča na Vojah" a druhá na konci trasy ,,Koča pri slapu Mostnice." Tam jsme zašli i na oběd. Na výběr měli zase jejich tradiční krajová jídla. Já jsem přelouskala název brambory s tvarohem v domnění, že mi třeba donesou nějaké zapečené brambory se sýrem a oni mi donesli ... no brambory s tvarohem. Lucka se mi smála, že já si musím vždycky vybrat něco extra. Ale ty brambory na loupačku jak od babičky byly náhodou skvělé. Naše krátká dovolená se chýlila ke konci a byl čas se balit. Příště by to chtělo přidat alespoň jeden den navíc. Na zpáteční cestě jsme se museli aspoň na skok stavit na Bled, bez něj by to nebylo Slovinsko. Ještě malé upozornění na co si dát pozor. Ne všude můžete platit kartou, jako zrovna když jsme byli na horské chatě. Zdeněk tak zachránil jednu českou rodinu od hladu a žízně, když jim pomohl coby chodící směnárna. Doma už na nás čekaly zástupy našich chlupáču a cpali se za náma do baráku. Co si budeme povídat doma je doma, tam je to stejně nejkrásnější místo na zemi.Tak se mějte krásně a ahoj příště u dalšího povídání.