V barvách podzimu.

Už i ty malé fialové kvítky vykukující z trávy jako předzvěst přicházejícího podzimu pomalu odkvetly. Vlaštovky ty už jsou dávno tytam a svoje pírka si teď nahřívají někde v teplých krajinách. Máme tu podzim s ranními mrazíky co zbarví listy do zlatova, s větrem, který je roznáší široko daleko, s plískanicemi co zanechávají křišťálové kapky deště v pavučinách a mlhou válejících se po pasekách, co by se dala krájet na kusy. Brzy už je tma a to všudy přítomné ticho, nabádá k zpomalení a odpočinku. Zatím co sbírám šípky na podzimní dekorace, Matýsek sedí uprostřed polní cesty a s přimhouřenýma očima mě z povzdálí sleduje. Čeká na mě můj věrný kočičí kamarád a až půjdu zpátky, tak se ke mně připojí. Chodí na procházky se mnou moc rád. Pohladím jej a prsty zabořím do jeho hustého bílého kožíšku. Ten už má přichystaný na přicházející chladné období. Zahrádku už jsme uložili k zimnímu spánku a posbírali všechny plody, které nám letos nadělila. Na jaro a léto je na ní pořád co dělat a ani teď tomu není jinak. I na podzim je kolem ní spousta práce. Mám to ráda, vrtat se v hlíně. Přání se mají plnit nejen o Vánocích a Zdeněk mi jich teď na podzim splnil hned několik. S kamarádem vybudovali novou skalku, ze svahu směřující k rybníku nové kamenné schody a aby toho nebylo málo, pustili se i do výroby vyvýšených záhonů na příští rok. Tak to musí být láska.  A já se budu těšit na příští jaro, až se zahrada probudí. Posbírala jsem si i semínka letniček, hlavně cínie, ty byly letos překrásné. Pyšnili se tolika barevnými květy.  Protože už těch teplých a hezkých dní bývá na podzim poskromnu, rozhodla jsem se odskočit si a ohřát se s Hankou a Raduš na Krétu. Stačilo pár dní a posbírané starosti jsem nechala odplynout ve vlnách šumějícího moře. S holkama z masného krámku Forever jsme navštívily naše krásné Bílé Karpaty a jeden den si skočily i na Slovensko na krásný Vršatec. Počasí nám tentokrát nepřálo, jak už to na vrtkavý podzim bývá. Mlha a sem tam déšť za nás rozhodl, že jsme ho vzaly na otočku. Cestou zpátky jsme se zastavily v místní knajpě a na rady místních štamgastů, jsme objevily skvostný hrad Lednica. Za sebe musím říct, že je jedinečný a svým způsobem i spojený s troškou adrenalinu. Na vrchol hradu totiž musíte vylézt po kovovém žebříku a tam ještě projít 80 schodů vytesaných ve skále. Po večerech jsme v krásné chaloupce ve Vápenici hrály karty a Scrabble tak vášnivě, až nám Péťa chtěla masný krámek Forever přejmenovat na Finito, Ale to samozřejmě zase jen z legrace, protože té tam bylo jako vždycky hromadu. No a po prodloužených víkendech zase šup zpátky do reality všedních dní. Buch, buch...  nocí se v domě rozléhají rány a já několik dní poslouchala, kdo či co u nás straší. To ze staré hrušně vedle domu padající hrušky na střechu dělaly takový rámus. Taková blbost a jak se z obyčejné hrušky stane drama. Halloween hadra. To mi asi připomínají, že je poslední šance udělat povidla. Byly dušičky. Zapálila jsem svíčku a ta mi připomněla, že už tu budou brzy Vánoce. Tak pomalounku přepneme z podzimu na zimu. Mějte se krásně.