Vstávali jsme se Zdeňkem brzy ráno. Vzali jsme naší Bezi a šli obejít oboru. Taková rána jsou nejkrásnější, když slunko teprve vstává. Uprostřed louky stála v záplavě bílých květů jako nevěsta stará mirabelka. Byla tam tak sama. V koruně jí něco našeptával vítr a shazoval její okvětní lístky do trávy. Objala jsem ten starý kmen a zavřela na chvíli oči. Jak já ti rozumím. K lásce k přírodě mě učil od mala můj tatínek. Ani moc nemusel, bylo to ve mně, vždycky byla pro mě něčím důležitá. Vždyť tu byla daleko před námi, a proto se k ní s láskou a pokorou chovám. Tatínek mě naučil spoustu věcí. Třeba jak v ní přežít, když se ztratíš, rozeznat stopy zvířat, znát druhy rostlin, hub, stromů a zvířat, ctít její zákony. Je taky fakt, že čím jsem starší, tím víc a častěji do ní utíkám odpočívat a nabírat síly, co nejdál od toho divnosvěta, který se na nás hrne ze všech stran. Pohladila jsem její vrásčitou kůru s puklinami a vracela se pomalu zpět. Doma se oknem dral sluneční svit a jeho paprsky v...