Nový rok splněných přání.

S Novým rokem si žádné předsevzetí nedávám. Spíš plánuju kdy a kde někam vyrazím s baťohem a vymýšlím, co bych letos doma a na zahradě zrealizovala. Za okny panuje zima, ticho a klid, které sem tam naruší cvrlikání ptactva, které pořádají nájezdy na naše krmítka. Ti mi dávají naději na blížící se jaro. Po Vánocích se to vždycky vleče. Schovala jsem poslední zbytky dekorací co by mi je připomínaly a přepla na předjarní režim. Upřímně se těším na jaro, na tu vůni až se první teplé paprsky opřou do vlhké hlíny, až se tráva zazelená, až po tom dlouhém tichu spustí drobní opeřenci svoje koncerty. To bude balzám pro moje uši a duši. Než však tahle doba přijde, zatím budu pěkně doma zazimovaná jak medvědica a budu něco kutit. Pak už na to nebude čas, budu totiž většinu času trávit venku. V hlavě mám napsaný i seznam přání, které bych si ráda splnila. Jedno z těch větších, se mi splnilo hned 19. ledna a byla to pořádná haluz. Že by měla být polární záře, to jsem zaznamenala. Slibovala jí i aplikace v mobilu, jenže ani ta není neomylná a párkrát už jí to taky nevyšlo, takže jsem tomu tentokrát nepřikládala žádnou váhu. Mimoto podle posledních zjištěných informací a probírání v diskuzi mezi ostatními nadšenci jsem zjistila, že pokud dorazí, bude to nejspíš k ránu. Tak jsem tedy usoudila, že mi nejlíp bude pod peřinou, když stejně ráno vstávám do práce a šla se do nich zavrtat. Po desáté mě probudila štěkající Bezinka. Sešla jsem schody, pustila jí vyvenčit a šla zpátky nahoru do ložnice. Jen tak namátkou mrknu do apky v mobilu a tam hodnoty bijí do očí červeně. Hm, žeby? Šla jsem k balkonovým dveřím na terasu a úžasem a vyvalenýma očima jsem zírala na oblohu. Na obloze se převalovala zelená, taková jaká bývá ve Skandinávii a hned vedle ní červený oblak jak posazená čepice na obloze. Jak hysterka řvu,, Zdenku, Zdenku venku je polární záře, venku je polární záře, honem prosím tě, vyvez mě nad náma na kopec". Zdeněk ví, že jsem šílenec, nebo spíš šílený nadšenec. V rychlosti jsem popadla oblečení co bylo po ruce a s legínama naopak a jen v bundě jsem jak splašena letěla do auta. Nic mě nemohlo zadržet a zastavit. Na louce jsem pak v úžasu pozorovala to přírodní divadlo. Napravo se vytvořily růžové sloupy, ty se pak spojily přes celou oblohu s tou červenou čepicí a pak začala ta zelená. Vyvěrala jako voda z podzemí na povrch. Naplétala se mi vysoko nad hlavou od východu po západ přes celou oblohu jak dlouhý cop. Tříštvrtě hodiny jsem hleděla na ten přírodní zázrak. Byla jsem šťastná jak blecha v psím kožichu a dojatá jak malé děcko. A co fotky? Bohužel, jsem asi jediná fotografka co je prostě nemám. Nebyla jsem absolutně připravená a měla jsem strach, že o ten zážitek přijdu, takže foťák jsem nechala foťákem a pelášila ven. Mohly by být, ... kdybych byla připravená, kdybych věděla, že nebude jen pár minut, ale bude tak dlouho, kdybych si stihla všechno nachystat ... prostě samé kdyby, ale v té chvíli jsem to opravdu neřešila. Mám však ten nezapomenutelný zážitek uložený v paměti. Kdo ví, kdy něco tak výjimečného v našich končinách zase uvidím. Vesmír, který mě odjakživa fascinoval mě vyslyšel. Druhý den byl fotkami zahlcen celý internet. Často se setkávám s otázkou, kdy zase tady bude. Takhle přesně dopředu to neví nikdo. Musí se opravdu sejít hodně aspektů dohromady. Musí být jasná noc, nesmí svítit měsíc, musíte být na místě s minimálním světelným znečištěním, musí být velká erupce na slunci, ta musí vyvrhnout koronální hmotu (CME) směrem k zemi, která jí nesmí minout, a ta když narazí na ochranný štít Země (magnetosféru), tak následně vyvolá geomagnetickou bouři. Setkávám se i s tím, že se lidé diví, že je vidět i u nás a tak často. Ano, slunce má svoje 11 leté cykly, kdy je více aktivní než obvykle a pak se zase pomalu vrací zpět. Teď je právě na vrcholu své aktivity. Jinak polární záře nebyla dříve i u nás něčím nevídaným. Třeba největší v historii vůbec, byla zaznamenána v roce 1859 a byla nazvána jako Carringtonova událost. Sledovat ji mohli lidé ze všech končin světa. Další zazářila i 17. listopadu 1989, kdy byla Sametová revoluce. Napadlo by vás v tu dobu, dívat se v noci na oblohu a lovit polární záři? Mě tedy rozhodně ne. Nepamatuji se, že bych v té době  věděla, že nějaká u nás probíhá a hvězdáře jsem doma neměla. Až s nástupem mobilů a sociálních sítí se hodně věcí stává mediálně dostupnými a více viditelnými. Spousta lidí se honí za senzacemi, ale co se týče přírodních procesů, ty vždycky byly, jsou a budou. Tak to je moje první splněné přání a nemusela jsem ani za polární kruh. Jaké bude příště? To se nechám překvapit. Krásné předjarní dny všem 💓.