Po Velikonoční.

Vstávali jsme se Zdeňkem brzy ráno. Vzali jsme naší Bezi a šli obejít oboru. Taková rána jsou nejkrásnější, když slunko teprve vstává. Uprostřed louky stála v záplavě bílých květů jako nevěsta stará mirabelka. Byla tam tak sama. V koruně jí něco našeptával vítr a shazoval její okvětní lístky do trávy. Objala jsem ten starý kmen a zavřela na chvíli oči. Jak já ti rozumím. K lásce k přírodě mě učil od mala můj tatínek. Ani moc nemusel, bylo to ve mně, vždycky byla pro mě něčím důležitá. Vždyť tu byla daleko před námi, a proto se k ní s láskou a pokorou chovám. Tatínek mě naučil spoustu věcí. Třeba jak v ní přežít, když se ztratíš, rozeznat stopy zvířat, znát druhy rostlin, hub, stromů a zvířat, ctít její zákony. Je taky fakt, že čím jsem starší, tím víc a častěji do ní utíkám odpočívat a nabírat síly, co nejdál od toho divnosvěta, který se na nás hrne ze všech stran. Pohladila jsem její vrásčitou kůru s puklinami a vracela se pomalu zpět. Doma se oknem dral sluneční svit a jeho paprsky vrhaly kužel zlatavého světla na podlahu. Kočičák Piškotek se uvelebil na slunkem vyhřáté místo a vystavil svůj kožíšek vstříc zlatavému třpytu. V něm se mihotaly částečky zvířeného prachu. Rána jsou ještě chladnější, ale v průběhu dne jak se vzduch oteplí, dá ta naše kočičí smečka přednost vyhřívání se venku. Prodloužený víkend byl ve znamení oslav. Nejenže byly Velikonoce, ale Zdeněk slavil narozeniny. Chystalo se, vařilo a mimo pečení sladkostí jsem se pustila i do pečení svého prvního kváskového chleba. No upřímně, žádná hitparáda to nebyla. Chleba byl tužší a kyselejší, takže do příštího pečení musím vychytat celé hejno much. Vzpomněla jsem si jak první domácí chleba upekl taťka. Pekl jej ve vlastně vyrobené pícce na zahradě, a i když měl jinou chuť než ten kupovaný chutnal božsky. Často vzpomínám na rodiče. Nedávno mi zavolala maminka od jednoho našeho kamaráda, která shodou okolností pochází ze stejné vísky jako pocházel taťka a chodila s ním dokonce i do školy. Zvedla jsem telefon a ona mi říká,,  Jako Magdo, fotíš krásně, ale to jak píšeš ... to je celý Karel, ty jsi ten talent zdědila po něm." Tak to bylo pohlazení po duši. Že hrál v ochotnickém divadle, to jsem věděla, ale že psal pro něj i divadelní hry, to jsem se dozvěděla až nyní od ní. Mimo to i krásně maloval, takže všechno jeho všestranné umělecké nadání, rozdělil mezi nás čtyři sourozence. Zelená se to zelená, každým dnem víc a víc. Už  se těším na rozkvetlou zahradu, na první špekáček z roštu, na smočené nohy v rybníce, na dlouhé teplé večery za doprovodu cvrčků a svitu hvězd. Zpomalte, zastavte se, zhluboka se nadechněte, běžte relaxovat a třeba i rozjímat. Venku je tak krásně na té naší modré planetě. Tak zase příště u dalšího povídání.