Nejen prstem po mapě.
Dívám se na moře ... na moře z trávy. Vítr žene stébla ve vlnách jako příboje mořské vody co naráží na písčité břehy. Léto dorazilo v plném proudu, sluníčko žhne a paprsky nás lákají vyhřívat se jak ještěrky na oblázcích. Zdeněk už sklidil seno pod střechu stodoly a připravil jej na zimu pro zvířátka v oboře. Stromy a keře jsou obtěžkané ovocem tak, že nebudeme stačit zklízet. Všechno přišlo s třítýdenním předstihem. Jestli ovšem pořádně nezaprší, tak bude po úrodě. Letos mají panovat velká sucha. ,,Každá kapka má cenu zlata," říká Zdeněk.
Zvířena v oboře se rozrostla o další své potomstvo a pulčí drobotině v rybníku dorostly tlapky místo mrskajících ocásků. Tisíce jich opouští své rodné místo a vydávají se na svou dlouhou životní pouť. Jen ti nejsilnější budou mít to štěstí na přežití. To jsou zákony přírody, tak to prostě chodí. My jsme jim ovšem napomohli a desítky zachráněných žabek jsme odnesli do bezpečnějších míst.
Naše bílá kočička už taky přivedla na svět čtyři malé klubíčka. Nemohla si pro ně vybrat příhodnější místo, okotila se v šatně mezi kabáty. Tak je nás v ložnici o další nocležníky víc.
V dálce zahřmělo jak to při letních bouřkách bývá. Tmavé mraky se hrozivě převalují a my čekáme na toužebně očekávaný deštík ... tak tentokrát zase nic. My se ho v našem dolíčku snad nedočkáme.
Ten čas tak rychle plyne co jsme se od posledka neviděli. Stačili jsme oslavit několikatery narozeniny, prožili milá setkání s přáteli, procestovali nejeden víkend a tuto sobotu ... uf ... mám doslova knedlík v krku, tuto sobotu bude mít naše Verunka svůj jeden z nejdůležitějších a nejšťastnějších dnů ve svém životě.
Vzpomínám jak byly holky malé. Jezdili jsme v létě o prázdninách na pronajatou chaloupku úplně na samotě kousek od slovenských hranic. Ve staré peci jsem pekla pravé Honzovy buchty, v ohradě se pásly ovečky a noc tam byla tak černočerná, že jste tolikatero hvězd na sametové obloze ani nestačili spočítat. Brouzdali jsme nekonečnými lány modrých zvonků a kopretin. Klíšťata? Tenkrát jsem snad ani nevěděla co jsou zač. Tam bylo krásně, už tenkrát jsem byla rozhodnutá, že takhle budu chtít jednou žít ... v chaloupce se stádečkem ovcí za oknem. Pamatuju si na jeden nápis, který tam visel v kuchyni ,, Chovejte se u nás jako doma, ať víme jak to u vás vypadá". S tlupou dospělých a s dětmi jsme tam zažili nejednu prosmátou dovolenou. Že se jednou podívám i někam dál, by mě ani ve snu nenapadlo.
Jsem totiž naprosto cestovatelský antitalent a stresař a jet někam sama, trefila bych kdoví kam.
To jsem tak jednou jela mojí kamarádce na oslavu narozenin. Ta je slavila na chatě a já, protože jsem ten den měla ještě nějakou práci, tak že za nimi dorazím až večer ... a vlakem. Zdeněk jel do lesa, a že mě po cestě vyhodí na vlakové zastávce v Brankách. Vlak přijel ... hm super moderní s ním jsem ještě nejela. Lístek ten si musím koupit až u paní průvodčí. Ta přichází a ptá se, kde jsem se tak na večer vypravila a že z takového místa přistupuju. Tak ji říkám, že jedu na oslavu kamarádce. Pečlivě sleduji digitální obrazovku s místem vesnice, kde mám vystoupit a očekávaná se displeji za nedlouho objeví. Přes okno dveří už vidím i vyhlížející kamarádky co mě čekají na peróně. Nikdo kromě mě nevystupuje a já začínám nervóznět, jak se asi dveře otvírají. Zmáčknu tlačítko vedle dveří a vyjíždí malé schodečky ven, zmáčknu znovu tlačítko, dveře se však neotevírají. Zběsile jej mačkám znovu a znovu a začíná se mi rosit čelo. Má cestovatelská noční můra je tady. Vlak zastavuje a holky na mě gestikulují ať otevřu ty zatracené dveře.Venku zapíská však píšťalka a vlak se rozjíždí do další stanice. Volám mobilem holkám,, Ty dveře se prostě neotevřely, proboha co mám dělat, kam to jede." Paní průvodčí prochází vlakem a v tom mě uvidí. ,, Co tady děláte? " A já ji vysvětluji mojí patálii. ,, Vy máte takové štěstí", říká mi ,, Vystupte na další stanici a za dvacet minut vám jede vlak co jede zpátky". Dveře mi raději otevřela sama. Vystupuju na osamělé zastávce kdesi v poli. Už se smráká a všechno kolem mi připadá jakési ponuré. S očima na šťopkách a nastraženýma ušima poslouchám, kde se co šustne. V tom na zastávce zazvoní nějaký starý telefon co tam zřejmě kdysi sloužil. Poskočím leknutím. Kdo tu a kam volá, pomyslím si, když tu nic a nikdo není, to je jak v hororu, zvednu sluchátko a tam se ozve,, Za chvíli zemřeš." Volám Zdenkovi ,, Zdeni, představ si, mě se neotevřely dveře, stojím na další zastávce někde v poli." ,, To nemyslíš vážně?" říká Zdeněk a úplně ho vidím jak se tváří. Tak mu říkám, že může být v klidu, že za chvíli mi to jede zase nazpátek. Vlak znovu přijíždí z opačné strany, já nasedám a na správné zastávce tentokrát vyškolená šťastně otvírám dveře. S holkama máme záchvat smíchu a já že zavolám Zdenkovi. ,, Ty Zdeni mě se zase neotevřely dveře a já jedu zase zpátky do Valmezu". ,, To si děláš pr...." zvedal hlas Zdeněk. ,, Jo" směju se, ,,Už jsem tady s holkama." No to byla asi má poslední cesta vlakem. Příště až zase pojedu, určitě vynaleznou nějaký nový model, ať mám to cestování pestřejší.
Když jsem se poznala se Zdenkem věděla jsem, že je dobrodruh tělem i duší, ale že i já budu součástí jeho výprav ... o tom jsem ani nesnila. Tu první jsem doslova obrečela ... štěstím samozřejmě. Byla to překrásná cesta někam hodně daleko k Indickému oceánu. Když mi poslali odkaz na email místa, kde letíme, úžasem jsem zapomněla zavřít i pusu a nevěřícně se několikrát ptala Zdenka, jestli jako fakt a ten mě několikrát ujišťoval, že opravdu fakt. Letěli jsme s našimi dobrými přáteli a já tenkrát říkám Mirkovi, po tom co jsem zjistila, že tam v té době bude zima ,, To abych si vzala plavky s kožíškem" a ten mi řekl,, Ujišťuji tě Majdalenko, že ti bude ještě horko" a bylo. Tak já už nebudu nic ani říkat ani psát a jen se zasním a zavzpomínám na pár momentů z míst, kde jsem se měla možnost díky Zdenkovi podívat. Některé už znáte a na ty další můžete zavzpomínat se mnou.
MAURICIUS
ŠPANĚLSKO BARCELONA
Zvířena v oboře se rozrostla o další své potomstvo a pulčí drobotině v rybníku dorostly tlapky místo mrskajících ocásků. Tisíce jich opouští své rodné místo a vydávají se na svou dlouhou životní pouť. Jen ti nejsilnější budou mít to štěstí na přežití. To jsou zákony přírody, tak to prostě chodí. My jsme jim ovšem napomohli a desítky zachráněných žabek jsme odnesli do bezpečnějších míst.
Naše bílá kočička už taky přivedla na svět čtyři malé klubíčka. Nemohla si pro ně vybrat příhodnější místo, okotila se v šatně mezi kabáty. Tak je nás v ložnici o další nocležníky víc.
V dálce zahřmělo jak to při letních bouřkách bývá. Tmavé mraky se hrozivě převalují a my čekáme na toužebně očekávaný deštík ... tak tentokrát zase nic. My se ho v našem dolíčku snad nedočkáme.
Ten čas tak rychle plyne co jsme se od posledka neviděli. Stačili jsme oslavit několikatery narozeniny, prožili milá setkání s přáteli, procestovali nejeden víkend a tuto sobotu ... uf ... mám doslova knedlík v krku, tuto sobotu bude mít naše Verunka svůj jeden z nejdůležitějších a nejšťastnějších dnů ve svém životě.
Vzpomínám jak byly holky malé. Jezdili jsme v létě o prázdninách na pronajatou chaloupku úplně na samotě kousek od slovenských hranic. Ve staré peci jsem pekla pravé Honzovy buchty, v ohradě se pásly ovečky a noc tam byla tak černočerná, že jste tolikatero hvězd na sametové obloze ani nestačili spočítat. Brouzdali jsme nekonečnými lány modrých zvonků a kopretin. Klíšťata? Tenkrát jsem snad ani nevěděla co jsou zač. Tam bylo krásně, už tenkrát jsem byla rozhodnutá, že takhle budu chtít jednou žít ... v chaloupce se stádečkem ovcí za oknem. Pamatuju si na jeden nápis, který tam visel v kuchyni ,, Chovejte se u nás jako doma, ať víme jak to u vás vypadá". S tlupou dospělých a s dětmi jsme tam zažili nejednu prosmátou dovolenou. Že se jednou podívám i někam dál, by mě ani ve snu nenapadlo.
Jsem totiž naprosto cestovatelský antitalent a stresař a jet někam sama, trefila bych kdoví kam.
To jsem tak jednou jela mojí kamarádce na oslavu narozenin. Ta je slavila na chatě a já, protože jsem ten den měla ještě nějakou práci, tak že za nimi dorazím až večer ... a vlakem. Zdeněk jel do lesa, a že mě po cestě vyhodí na vlakové zastávce v Brankách. Vlak přijel ... hm super moderní s ním jsem ještě nejela. Lístek ten si musím koupit až u paní průvodčí. Ta přichází a ptá se, kde jsem se tak na večer vypravila a že z takového místa přistupuju. Tak ji říkám, že jedu na oslavu kamarádce. Pečlivě sleduji digitální obrazovku s místem vesnice, kde mám vystoupit a očekávaná se displeji za nedlouho objeví. Přes okno dveří už vidím i vyhlížející kamarádky co mě čekají na peróně. Nikdo kromě mě nevystupuje a já začínám nervóznět, jak se asi dveře otvírají. Zmáčknu tlačítko vedle dveří a vyjíždí malé schodečky ven, zmáčknu znovu tlačítko, dveře se však neotevírají. Zběsile jej mačkám znovu a znovu a začíná se mi rosit čelo. Má cestovatelská noční můra je tady. Vlak zastavuje a holky na mě gestikulují ať otevřu ty zatracené dveře.Venku zapíská však píšťalka a vlak se rozjíždí do další stanice. Volám mobilem holkám,, Ty dveře se prostě neotevřely, proboha co mám dělat, kam to jede." Paní průvodčí prochází vlakem a v tom mě uvidí. ,, Co tady děláte? " A já ji vysvětluji mojí patálii. ,, Vy máte takové štěstí", říká mi ,, Vystupte na další stanici a za dvacet minut vám jede vlak co jede zpátky". Dveře mi raději otevřela sama. Vystupuju na osamělé zastávce kdesi v poli. Už se smráká a všechno kolem mi připadá jakési ponuré. S očima na šťopkách a nastraženýma ušima poslouchám, kde se co šustne. V tom na zastávce zazvoní nějaký starý telefon co tam zřejmě kdysi sloužil. Poskočím leknutím. Kdo tu a kam volá, pomyslím si, když tu nic a nikdo není, to je jak v hororu, zvednu sluchátko a tam se ozve,, Za chvíli zemřeš." Volám Zdenkovi ,, Zdeni, představ si, mě se neotevřely dveře, stojím na další zastávce někde v poli." ,, To nemyslíš vážně?" říká Zdeněk a úplně ho vidím jak se tváří. Tak mu říkám, že může být v klidu, že za chvíli mi to jede zase nazpátek. Vlak znovu přijíždí z opačné strany, já nasedám a na správné zastávce tentokrát vyškolená šťastně otvírám dveře. S holkama máme záchvat smíchu a já že zavolám Zdenkovi. ,, Ty Zdeni mě se zase neotevřely dveře a já jedu zase zpátky do Valmezu". ,, To si děláš pr...." zvedal hlas Zdeněk. ,, Jo" směju se, ,,Už jsem tady s holkama." No to byla asi má poslední cesta vlakem. Příště až zase pojedu, určitě vynaleznou nějaký nový model, ať mám to cestování pestřejší.
Když jsem se poznala se Zdenkem věděla jsem, že je dobrodruh tělem i duší, ale že i já budu součástí jeho výprav ... o tom jsem ani nesnila. Tu první jsem doslova obrečela ... štěstím samozřejmě. Byla to překrásná cesta někam hodně daleko k Indickému oceánu. Když mi poslali odkaz na email místa, kde letíme, úžasem jsem zapomněla zavřít i pusu a nevěřícně se několikrát ptala Zdenka, jestli jako fakt a ten mě několikrát ujišťoval, že opravdu fakt. Letěli jsme s našimi dobrými přáteli a já tenkrát říkám Mirkovi, po tom co jsem zjistila, že tam v té době bude zima ,, To abych si vzala plavky s kožíškem" a ten mi řekl,, Ujišťuji tě Majdalenko, že ti bude ještě horko" a bylo. Tak já už nebudu nic ani říkat ani psát a jen se zasním a zavzpomínám na pár momentů z míst, kde jsem se měla možnost díky Zdenkovi podívat. Některé už znáte a na ty další můžete zavzpomínat se mnou.
MAURICIUS
ŠPANĚLSKO BARCELONA
CHORVATSKO
ESTONSKO
ITÁLIE_BENÁTKY
Tak Vám všem přeji krásné prázdniny či dovolenou strávenou někde u vody, na horách, v lese, v exotice nebo třeba na zahradě pod stanem a přeji ,,Šťastnou cestu".
Komentáře
Okomentovat