Léto.

Vlna veder dorazila. Voda v rybníku je teplá jak kafe a my si byli zaplavat zahaleni černou tmou za svitu spousty hvězd. Nebe rozzářila padající hvězda. ,, Honem si něco přej" křičím na Zdenka. O víkendu noční nebe rozzářily stovky takovýchto padajících hvězd. Přehoupl se srpen a polovina prázdnin je za námi.
Léto ...  pro mě čas teplých nocí, čas kdy se mísí vůně čerstvě pokosené i sušené trávy, omamného vzduchu po bouřce či chladivé krůpěje ranní rosy třpytí se v trávě, než se s přicházejícím parným dnem vypaří.

Dny letí a má dovolená se přehoupla v cukuletu a zbyly jen další útržky vzpomínek. Stihli jsme vyrazit s rodiči k sousedům na Slovensko do Belianek, s přáteli na naše známé Pustevny, se sestrami jsme poputovaly po Veřovických vršcích a s kamarádkou se vydaly do ,, Čarovné země ". O cestě tam povyprávím příště.

Všechna zvířecí drobotina odrostla a z koťat už jsou pořádní raubíři. Baví nás svými kočičími kousky. Přibyl nám i malý benjamínek. Malá černá kočička co se přibatolila k jedněm hodným mladým lidem, kteří ji zachránili a nenechali svému osudu napospas. To malé desetidenní koťátko má tak silnou vůli žít a naše kočička ho přijala jako by bylo její vlastní.

Byla tu na prázdninách naše Elinka. Už teď mi chybí ten její pronikavý hlásek co mě za uši tahá, to věčné utírání všeho po jejich uťapkaných ručičkách, ten převrácený dům vzhůru nohama. Upírá na mě své velké modré oči jak pomněnky a bere za ruku se slovy,, Babi ven." Tady bude prožívat dětství, na které určitě nezapomene tak jako já na to svoje. Už teď je otrkaná a aby mi to doslovně dokázala bez mrknutí oka se mi válí v kopřivách.  Už se těším až vezmu košík s nožíkem a půjdeme spolu na hříbky. Budu ji všechno učit a poznávat, tak jako mě tatínek. Vzpomínám jak nás se sestrou brzo po rozednění budil se slovy,, Kdo se mnou půjde na hřiby? " A já ještě se zalepenýma očima v polospánku skákala z postele a obouvala gumáky.  Ano, tenkrát v lese ... tam mě spoustu věcí naučil. Hlavně to, jak se mám chovat k přírodě, protože ta nás nepotřebuje, ale my potřebujeme jí a bez ní by nebylo života na zemi.  Naposledy jsem s ním byla v lese, no to už mi bylo třicet. Pár měsíců na to odešel tam odkud není návratu.  Musím se usmát, když si na tu chvíli vzpomenu. Snažil se s košíkem plných hřibů přeskočit příkop, který kolem cesty vedl a jak široký tak dlouhý se natáhl v mlází. Hřiby se rozkutálely na všechny strany a já vykřikla,, Tati, je ti něco" a běžela mu na pomoc. ,, Na mě se vy ... hřiby sbíraj" zavelel tatínek.

Jojo, to byly časy, kdy příroda nebyla nemocná díky lidem jako dnes. Kde měly zvířata svá útočiště a domovy. Dnes na těch místech stojí budovy. Kde oceány a voda byly ještě čisté a jejich obyvatelé nebyli nemocní. Dnes jsou zamořeny tunami plastu a zvířata umírají. Je mi někdy smutno na duši, jak bezohlednou lidskou rukou mizí to krásné co mocná příroda sama vytvořila. Mám obavu, pokud se lidé nevzpamatují, tak už jednou příroda jako taková existovat nebude a my zahyneme společně s ní. Mysleme proto na ní a už třeba zítra můžeme všichni společně pro ní něco udělat!

                                   ,,AŽ ZEMŘE POSLEDNÍ STROM, POSLEDNÍ ŘEKA A POSLEDNÍ RYBA BUDE CHYCENA, AŽ POTOM SI UVĚDOMÍME, ŽE PENĚZ SE NENAJÍME."
                                                                                                      NÁČELNÍK SEATLU 1854

                                                                                                 Mějte krásné letní dny. Vaše Majda.