Masný krámek ,, Forever. "

Je to už tak dávno ... jak já říkám pravěk. Já coby mladá mamka čerstvě po mateřské jsem se hledáním nové práce příliš hlavu nalámala. Vzala jsem první flek co se mi naskytl hned následující den po jejím skončení. ,, Masný krámek" hned za rohem ulice od mého tehdejšího bydlení, nevypadal zrovna podle mých představ vysněné úžasné práce, ale byl to nový začátek, měla jsem to coby kamenem dohodil a já jakožto matka dvou malých dítek potřebovala každou korunu. Tak jsem se nerozmýšlela ani minutu. A dobře jsem udělala. I když časem krámek změnil majitele, stále jsem mu byla věrná a stal se tam ze mě skoro inventář. Za tu dobu se tam prostřídalo pár nových kolegyň, ale doba a životní situace se časem změnily a i já po deseti letech odešla. Naše zdravé jádro nám však zůstalo až dodnes. Je to už tolik let a pořád se s holkama scházíme. I když každá jsme jiná, skvěle se doplňujeme a hlavně jsme stejně naladěné na praštěné frekvenci.
Když si vybavím tu naši bandu, musím se smát. A že těch našich střelených momentů bylo. Miládko vzpomínáš na svoje,, Co je to?" kdy jsi zřejmě z přepracováni nechápavě zírala na právě tebou ukrojená kolečka tlačenky... či při zeptání nakupující paní ,,Jaké máme v mrazáku řízky", jsi při chvilkové amnézii vzpomenout si jak se řízky nazývají divoce máchající rukama v krouživém pohybu naznačovala na své hrudi, že ano máme prsní. Nezapomenu na svoji perličku, kdy jsem bez mrknutí oka pánovi vážila půl chleba a chtěla po něm 73 korun. ,,Trošku drahý zdá se" tenkrát se zeptal a já nechápavě na něj zírala co tím myslel, než mi to došlo. A Iva? Ta uklouznuvší na slupce od salámu a hledajíc po ruce nějakou záchranu, našla ji v cípu mé pracovní šatové zástěry a vrávorajíc mi ji zvedla skoro až nad hlavu. Podotýkám bylo parné léto a my měly krátké šatky jen na tělo, takže ukázala na odiv světu mé negližé. Ve frontě to zahučelo jak ve včelím úle a zákazníci měli o kulturní vložku postarané.
No a tak jsme se několikrát ročně scházely až do teď. Tentokrát jsme k naší sešlosti měly řádný důvod. Naše šéfka a kamarádka Peťka totiž slavila kulatiny a my řízené heslem ,, Kdo si hraje nezlobí"ji připravily pořádnou oslavu, aby měla na co vzpomínat.

Místo konání jsme vybrala kde jinde než u nás, protože jak říkám u nás si můžeme i po uších skákat. Holky přijely s předstihem, aby jsme stihly nachystat výzdobu a hlavně připravit naši ,, Cestu pohádkovým lesem pro dospělé".

A pak už se rozdaly připravené úkoly a v Hájkách - lesíku za domem náš babinec šel zrealizovat naše plány.

Peťa přijela náklaďákem, prý by po naší polňačce svým autem nedojela a začala snášet hromady pití a jídla. ,, Peťo ty ještě někoho čekáš? To vypadá , že budeme slavit týden ne? " ptám se, když vidím to obžerství. Peťa měla strach, aby jsme hold netrpěly hlady a žízní. ,, Kde jsou všichni?" ptá se a já, že měly dlouhou chvíli a šly se projít a říkám,, Ty Peti já mám nějaké bolení břicha " vymlouvám se a utíkám na záchod, kde mám připravený hábit Hejkala. ,, Ty máš se mnou jenom starosti" volá za mnou Peťa. Já se soukám do hábitu, maluju si strašidelný obličej a po chvíli vyjdu ven. Peťa dřepí v korbě auta a chystá další jídlo. Podívá se na mě a začne se nahlas smát ,, Co to je? Co jste to nachystaly?" a já ,, ,,Pojď se mnou do lesa ženštino a boj se boj " a už ji smýkám za ruku do Hájku.

V lese stojí starý včelín jak chaloupka na kuří nožce a tu si na chvilku vypůjčila Ivet coby stará čarodějnice. Holky se do svých rolí tak vžily, že odvedly výkon hodný Thalie. Peťa ,, To je kdo? " a směje se a krčí strachy zároveň, protože neví co jsme na ni vymyslely. Iveta míchá cosi klackem ve staré plechovce coby čarodějný letkvar a nalívá z butylky nějaký nápoj do štamprlí. Peťa jej nedůvěřivě očichává a až známá vůně burčáku ji nakonec přesvědčí, že ji otrávit nechceme. . Připíjíme si na zdraví a jdeme dál.

Ivu nešlo nikdy přeslechnout. S hurónským řevem se s Mili vyřítila s poza stromů. Vrhly se na Peťu a pod pohrůžkou násilí musela s nimi jít hrát karty....tedy ručně vyráběné pexeso a jak jinak než s masňáckými obrázky. A musela zase ochutnávat.

Po udusané pěšince zvěře co vede přes potok vcházíme na louku. Tam poletují v houfu lesní víly a jen Peťu zmerčí už se jí chystají utancovat. No ještě, že jsme civilizaci nedotčeni ...vidět nás někdo od sousedů, tak volají Chocholouška.

Copak se to asi na mě chystá dál, určitě ji běhá hlavou. Cesta vede zpátky do lesíka ke kapličce a tam...tam sedí Červená Karkulka špinavá jak čuně, protože jak utíkala před našim psem, propadla se do bahna kolem potoka. ,, Utíkala jsem před vlkem" stěžuje si. ,,Naše zlatá Beruška, co je skoupá na rychlejší pohyb a vypadá spíš jak medvěd? " Mimochodem jeden se nám tu v okolí poslední dobou toulá a je z toho mediální šílenství.

Pomalu se navracíme zpátky a z rybníku se hrabe vodník v mojem pyžamu. Ten má pro Peťu poslední úkol...vyhledat indicie a najít si svoji odměnu.

A pak už se jen přálo, smálo, vzpomínalo, jedlo, pilo a hodovalo až do brzkých ranních hodin. Myslím, že to byla parádní akce a všechny jsme si jí užily. I já, která usne kdekoliv, kdekoliv a za jakýchkoliv okolností vydržela bdělá docela dlouho.

Takže Peťko, tohle je pro tebe. Děkujeme za to, co jsi nás naučila a za tu školu kterou jsi nám dala, protože takový masný krámek jako byl ten náš už nikdo jiný nepřekoná.
A jak praví Iva :  ,, Masný krámek forever". Mějte se všichni tak jak sami se mít chcete :-).