Vykročit do Nového roku pravou nohou...

Nahoře roztrhli peřinu ... však konečně. Jako malá si v tu dobu pamatuju závěje. No to jsme se vždycky vyřádili. Nepromokavé obleční, termo prádlo a goretexy boty jsme sice v té době neměli, chodili jsme domů durch mokří, ale za chvíli sotva jsme se trochu ohřáli byli venku zas. A sype a sype...vločky jak pápěří lítá a je jich čím dál tím víc. Krajinu zahaluje sněhobílá peřina. Tuhle chvíli mám nade vše ráda.

Tak nám vánoční čas pomalu odešel. Už si jen promítám okamžiky, které mi utkvěly v paměti a přidaly se tak k dalším vzpomínkám. Vánoce pro mě jsou má rodina a přátelé,  kteří mi pomáhají tyto vzpomínky vytvářet.

Na vánoční prázdniny přijela naše malá Eli. U nás má aspoň vyžití, hračky ty u nás nepotřebuje venku v přírodě a se zvířátky se vždycky pořádně vydovádí.

Večerem ji utahanou a s dědečkem Zdenkem uspáváme a tu slyším zdola podezřelý rachot. ,, To je jakoby spadl stromeček" říkám a už se letím podívat co se zase u nás stalo. No má předtucha byla správná. Na místě místo stromečku se krčí s nevinným pohledem Tlustík,  stromek ten leží na zemi v hromadě střepů co ještě před malou chvíli byly vánoční ozdoby. ,,Néééé Tlusíku co jsi to udělal?" a Tlustík letí za dveře. Počítám škodu...jedna, dvě ... nakonec čtrnáct ozdob, které jsem si naobjednávala z různých koutů země.  Ach jo...

Ráno mě zlost přejde, vyhlížím Tlustíka a ten nikde, druhý den se taky neukázal a to už začala mít starost. Zdenek se mě ptá,, Viděla jsi Tlustíka? Byl jsem se dívat ve stodole a nikde tam není. Po tmě pobíhám s baterkou, volám a kocoura nikde. Je mi do pláče snad neodešel. ,,Blbé baňky, však si objednám jiné" fňukám. Třetí den ráno vidím za dveřmi známý kočičí kukuč. ,,Tlustíku" utíkám otvírat dveře a hladím jeho flekatý kožíšek. Ten se hned stěhuje do našeho pelechu tiskne se ke mě a packama se mě drží jak klíště, ,, Nene ty on od nás nikdy neodejdeš."

Čtrnáct dní vánočního odpočinkového volna. Jééé nádhera. Každým rokem o svátcích už tradičně jezdím alespoň dvakrát vyrazit někam za sněhem a to na dvě místa, které prostě navštívit musím.
Tím prvním je Hostýn - poutní svaté místo, které dýchá až něčím vznešeným a druhým naše valašské Pustevny s horou Radhošť a se sochou pohanského boha Radegasta.
Z Bystřice pod Hostýnem jsme vyšlápli směr na vrchol Hostýna. Kupodivu jsem byla na hoře coby dup. Vrchol byl zahalen až mystickou mlhou s lehkým popraškem sněhu. Právě odbíjela jedenáctá hodina, která zvala zástupy lidí na mši. Neodolala jsem alespoň se do kostela podívat na betlém. Děti v krojích, tam zrovna rozdávaly koledu. Obešla jsem betlém i oltář a  musím uznat, že kostel působí vznešeně.

Druhý den na Silvestra, abych těch kilometrů neměla málo, jela jsem brzy ráno s holkama na Pustevny. No měly jsme opravdu štěstí. Řidič  zavřel za Marikou dveře a dalším cestujícím oznámil, že je prostě vzít nemůže. Posila už bohužel nejela a na ostatní na dalších zastávkách mával rukama, že má plno. Přijeli jsme do Kněhyňe a objevil se zádrhel. Před námi po cestě byly rozházené jak krabičky od sirek auta, které bez řetězu uvízly na kluzké cestě. Zablokovaly autobus a nám nezbylo než jít nahoru pěšky. Ale stálo to za to. Byla jsem jak u vytržení. Sluníčko sice nesvítilo a chvílemi byla až bílá tma, ale nic to neubralo na kráse pravé pohádkové zimy. Zpátky jsme prokřehlé zimou raději stály na zastávce hodinu a půl, aby nás zpáteční autobus vzal.
Tak jsem ten rok uzavřela toulavými botami a už mám v plánu obout je znovu. Dala jsem si letos i malé předsevzetí, tak doufám, že ho dodržím.

                                      Vám přeji ,, Krasný, šťastný rok plný radosti a splněných přání".
                                                                                   Majda.