Všude dobře...doma nejlíp.

Ještě jsou na světě místa, kde je překrásně ... ta, která ještě lidská ruka tolik nepoznamenala Stále cítím tu omamnou vůni vlhkého pralesa, slyším šumění příboje mořské pěny co naráží do sněhobílého korálového písku, ale domov ... je domov. Přemýšlím jestli bych mohla žít někde jinde a pak si představím ten domeček v údolíčku u rybníka, houf bílých kožíšků co se na nás každodenně tlačí v posteli, psí holky co na nás trpělivě a vděčně čekají než se z odkudkoliv vrátíme domů. Nene, tady tomu místu patří naše srdce. Těm valašským kopečkům, naší velké rodině, dětem a zvířecím a dvounohým přátelům.

Už jak jsme sjížděli autem z kopečka k nám dolů do údolí, radostí se mi rozbušilo srdce. Jen jsem vystoupila z auta kufry, nekufry, mazala jsem do stodoly. ,,Čičiči kde jste všichni? Ťapko, Tlustíku, Matýsku, Žofinko? A celý zástup našich koček slézal po žebříku dolů ke mě. Utíkám do kotce za psíma holkama....no to bylo vítání. Myslela jsem, že Zdenka láskou povalí na zem, jak se na něj vrhly.

Je to až k neuvěření jak se za těch patnáct dní u nás příroda zazelenala a rozkvetla. Při odjezdu na stromě nebylo po lístečku ani památky a teď už Zdenek musel i sekačku vytáhnout, trávy je pomalu po kolena. Po krásném cestování mi zůstal jen krásné vzpomínky....na místa na lidi. Jak říká Zdenek ,, Vzpomínky, ty nám nikdo nevezme." A že jich bylo ...  tak já se s vámi o ně v dalším povídání podělím.

                                                                                     Mějte se krásně a užívejte života. Vaše Majda.