Vánoce naruby.
Vánoce ... to slovo už od dětství ve mě vyvolávalo pocit štěstí a radosti a byly vždy pro mě ty nejkrásnější svátky v roce. Ovšem ty letošní ... vlastně už loňské, byly jakési převrácené naruby. Lítala jsem jak pošuk furt s hadrou, protože venku bylo pošmourno a naše zvířecí osazenstvo pořád camralo ven a zpátky, takže výsledek mého uklízecího počínání nebyl stále nikde vidět a v koutku duše jsem záviděla těm, kteří už mají vygruntováno, napečeno a všechno nachystané ve svátečním kabátě. No jo to jsem celá já, zase všechno budu mít za pět minut dvanáct. Tohle budou asi ty moje tradiční vánoce. Nene ... ty další budou jiné .... snad ... asi ... doufám.
Spoustě lidem už od Adventu svítil doma stromeček ... a proč ne ... no na sociálních sítích se to protřepávalo a někteří to nemohli ustát. Tak jsem si říkala ,, Lidi proboha no a co? Doba se stále mění, vždyť jsou důležitější hodnoty nejen o vánocích, které se čím dál tím víc vytrácí. Co úsměv, slušnost, pokora ? A mimoto každý si ty vánoce chce užít prostě podle svého a ne jak to chodívalo dříve. Co je vlastně dnes tradiční? Prostě a jednoduše je to jedno jestli k někomu chodí Ježíšek, jestli má někdo rád americké vánoce, jestli někdo má stromeček už od Adventu, protože si ho chce déle užít, ale důležité je, aby se každý cítil dobře a byl šťastný, spokojený a měl důvod k radosti. A o tom přeci vánoc jsou.
Přijde mi, že dnes jsou lidi o vánocích spíše nevrlí, ani se neumí usmát ... zřejmě na ně doléhá stres a tlak kolem nás a odráží se to i na jejich chování. Ale proč? Proč se nechávají strhnout tou lavinou. I já po pravdě přiznávám, že někdy tomu ač nechtěně taky podléhám.
Zdeněk jako každý rok prodával ryby a já měla alespoň klid na vánoční zdobení našeho domova ve kterém se opravdu vždycky vyřádím. Nikdy předem nemám dané jak bude konečná výzdoba vypadat, ale tak nějak v té či oné chvílí přijde nápad a tvořím. Jen o proti těm minulým vánocům jsem měla vymyšleno, že oživím mou bílo-šampáň barevnou kombinaci trochou červené. Přidala jsem červené pentle, bobule skalníku a malé čertovské jablíčka, jak jim říká Zdeněk, které už jsem měla dopředu nasbírané a schované od podzimu. No a samozřejmě příroda u nás hraje vždycky prim, takže k tomu šišky, oříšky a všechno co nasbírám touláním se přírodou.
Vyzdobila jsem i tu jeho chlapskou světničku, i když se tam málo chodí, ale když vánoce tak všude. Protože je to původní dochovaná stará jizba se starými trámy a opravdu víc jak metrovými zdmi, výzdobu jsem volila staročeskou.
U nás v novější části vždycky skloubím moderní výzdobu s přírodními prvky a jak už jsem psala i s trochou té červené na oživení.
No a jaké byly teda u nás ty vánoce? No o Štědrém večeru jsem měla zcela jinou představu, Zdeněk zmožen návštěvami a prodejem ryb, usnul mi u televize a probrán o půl osmé, jal se rychle úkolu usmažit rybu a to já už měla po štědrovečerní náladě a otrávená jak Maryšino kafe jsem se odebrala spát. Dárky ty jsme rozbalovali až na Boží hod, kdy nám přijely děti a rodiče, no a na ty zapomenuté došlo až na Silvestra a po Novém roku, takže jsme byli dárky zásobovaní průběžně celé vánoce. Pečení jsem si střihla až o vánočních svátcích.
Nakonec mě zradilo i zdraví a mé plány a turistické cíle jsem musela přesunou na neurčito. Ale přeci jsem i něco stihla. Byla jsem se svými blízkými, setkala se s přáteli, podívala jsem se na švagrův sraz nadšenců vojenské techniky u Libavy, s mojí kamarádkou Ilčou jsme podnikly menší túrku na Jarcovskou gulu a Zdeněk, který sbíral plusové body mě vyvezl na mé milované Pustevny. Ano, když si to potřebuje u mě vyžehlit ví jak na to, hory to je moje.
Mějte krásný Nový rok plný splněných přání :-).
Komentáře
Okomentovat