Po nemoci.

A máme po covidu. Divím se, že už nás neskolil dávno. Konečně se můžu zhluboka nadechnout, i když to není ještě úplně jak by si moje plíce představovaly a nosem vtáhnout všechny ty vůně kolem a ne ty zkreslené divné vjemy. Nejdříve totiž necítíte vůbec nic, protože vám do hlavy a nosu jakoby někdo vylil nějakou chemickou žíravinu a posléze když už si myslíte, že se vše vrací do normálu, tak  kolem všechno cítíte jinak...divně. A vůbec, nikdo mi nenamluví, že tohle to je nějaká chřipka. Těch čtrnáct dní bylo opravdu krušných. Tahle nevyzpytatelná divná nemoc, kdy netušíte co si další den na vás zas nového vymyslí a jak zaútočí je pěkný hnus. Ať jí nikdo nesvaluje na chudáka netopýra. Proto jsem ráda, že už je to za náma a jsem vděčná za každé nové ráno.  I tentokrát se potvrdilo pořekadlo, ,,V nouzi poznáš přítele." Volalo nám spoustu přátel a rodina, zda něco nepotřebujeme. Vozili sami od sebe léky, vitamíny, jídlo i upečené buchty...viď Hani. Jak jsem šťastná, že my ty opravdové kolem sebe máme. Po karanténě jsem jela na první nákup a bylo to hotové fiasko.,, Kam pojedem? " ptá se Zdeněk. Do Lídlu říkám já. Mají tam velký výběr a já po nemoci, kdy jsem nemohla skoro nic pozřít, měla hlad jak vlk. Mimoto jsem si chtěla nakoupit tulipány do vázy, ať to jakože u nás trošku vypadá a zastře ten bordel, který se za těch čtrnáct dní nakupil. Nějaký pořádek mě vůbec nevzrušoval, byla jsem ráda, že si zajdu alespoň na záchod. Unaveným krokem jsem vešla s tím pitomým náhubkem do obchodu. Trošku jsem znejistěla, protože se mi respirátor přilepil jak vetřelec na obličej a já už tak měla problémy s dýcháním. Dala jsem čtvery tulipány do košíku a došla k sýrům. Nějaké jsem vybrala, hodila do košíku a teď přišlo to, čeho jsem se celou dobu bála. Nevím jestli v respirátoru byl nějaký kočičí chloupek od našich mončičáků, či přišel na mě zase záchvat dávivého kašle, který mě stále provázel. Celá jsem se orosila a lapala po dechu, protože jsem nemohla dýchat. Zachvátil mě takový kašel, že všichni ode mě prchali a dívali se na mě jak na malomocného. Asi jsem si měla před návštěvou do obchodu vypálil na čelo ,, Mám po covidu". Pohlcovala mě  panika, nevěděla jsem co mám dělat, teklo mi z očí a z nosu a v tu chvíli bych se nejraději vypařila. Strhla jsem si respirátor a lapala po dechu snažíc se nějak zklidnit dech, seč marně. Z posledních sil a dechu jsem letěla k pokladnímu pásu, kde jsem byla naštěstí sama, možná spíše z jiného důvodu.  Rychle zaplatila a vypadla ven. Zdenek vysmátý v autě čtoucí noviny hledí střídavě na mě a do košíku a říká,, Co je, to je všechno?" Já se smrtelným potem na čele a soplem jak šráky říkám, že už mě do obchodu nikdo nedostane ani heverem. Ale hlavně, že jsem měla tulipány, ty byly nesmírně důležité. Dešťové kapky bubnují do okenního rámu a pospolu zpívají svou šumivou píseň. Teď prší každým dnem, ale jak se praví studený máj ve stodole ráj. Nadarmo naši předci nevymysleli pranostiky. U nás, když jsem byla malá se říkalo, že každých sedm let se příroda mění na teplé a chladné období. Teď je třetí rok uplakaný, ale nejen mě to nevadí, každá kapka má cenu zlata, bez vody by nebylo života. Každé ráno vezmu holky na procházku do lesíka za humny, učesaná, neučesaná, tady na samotě je to jedno. Vnímám ty mísící se vůně probouzející se květeny a trylkující zpěváčky v korunách stromů co za ranního rozbřesku pořádají hotové koncerty. Miluji i dešťové kapky, které mě chladí a hladí po tváři. Deštník ten nepotřebuju. Užívám si všech těch jarních krásných dní ať už svítí sluníčko nebo prší. Sad ten rozkvetl později, ale aspoň jej nezaskočili mrazíky. Jaro je prostě úžasné. Ty zelené barvy mladých lístku v rozpuku, když se narodí. Přibývajícím časem tmavnou na tmavě zelenou, jako když dospějí a na podzim se zbarví, zestárnou a spadnou na zem, ze které vzešly. Vůbec jsem nevěděla, že každý lístek už nevyroste v tom samém místě. Včera jsme jeli pro bežce. Kačenky, před kterýma se třese každý slimák Jela jsem do míst, kde mi se mi při vzpomínkách na příběhy z dětství zalesknou oči. Halenkov a Dinotice, malebné valašské vesničky ve Vsetínských vrších. Rodné to vísky mého tatínka a maminky. U babičky v Dinoticích jsem zažila tak pro mě zásadní a krásné momenty, které mě určitě i ovlivnily na celý život, kdy jsem už jako dítě byla rozhodnutá, že takhle jednou chci žít. Ve venkovské chaloupce se zahrádkou v záplavě kvítí a se zvířecími kamarády. Můj sen se splnil... přání a představy se prý totiž zhmotňují. Tak i vy si něco přejte.  Mějte se krásně a hlavně ať jste všichni zdraví.