Divočinka v zahradě.

Vkročím na kamenný chodník klikatící se zahradou, nad hlavou mi prozpěvují hejna ptáků v korunách vzrostlých stromů, které dávající chladivý stín v parném létě. Lavička pod jedním z nich zve k odpočinku. V rozmanitých keřících a spoustě barevného kvítí kolem poletují motýli, včelky a rozličný hmyz nasát jejich sladký nektar. Pnoucí růže vytvořily krásné loubí v koutu téhle divoké zahrady. Tak jsem se zasnila a zhluboka nadechla. Tuhle vysněnou zahradu nosím stále v hlavě, takovou bych si ze srdce přála. Snad jednou. Ale nějaký plán přeci jen do začátku mám. Na nápad mě přivedl manžel od mé skvělé kamarádky Hanky. Tak si povídáme o zahradách, protože ta jejich by klidně mohla zdobit lecjaký magazín o bydlení a já mu povídám, o své představě divoké zahrady.,, Vždyť už ji máš" říká mi s úsměvem. Rozhlédnu se kolem sebe a v tu chvíli si uvědomím... No vždyť vlastně jo. Staré stromy v sadu, které tu rostou už po několik generací a mohly by vyprávět, košaté ořešáky, které dávají stín, nálety keřů, o které se zasloužili ptáci a zbytek, o který jsme se zasloužili my společně se Zdenkem. Když přidám a zasadím volně do všech koutů zahrady rododendrony, ibišky, okrasné trávy, moje milované hortenzie a pivoňky za chvíli tu bude ona ... vysněná divočina. Ovšem letos, ta moje venkovská zahrádka dostala pěkně zabrat. Nejdřív zkázu započali ti slizcí pažravci ze Španělska a dílo dokonaly naše roztomilé koťátka. Každým dnem jsem se rozčilovala, co za potvoru mi ničí kytky a nově vysázené keříky až jsem je všechny tři přistihla při činu. Houpaly se a viseli na nich tak dlouho, dokud kytka nelehla docela zemdlená. Jdou na mě mrákoty při představě, co se u nás bude asi dít o Vánocích až zmerčí vánoční stromek. Doufejme, že do té doby z toho vyrostou.  Ale pryč ještě s myšlenkami na Vánoce. Přehoupli jsme se do druhé srpnové poloviny a já se snažím užít si teplého sluníčka ještě nekončícího léta. Mějte se krásně.