Měsíc hojnosti.

Tak je tu zlatavý podzim se vším všudy. Listy barevných stromů se sklání nad třpytící se hladinou rybníka, kde se odráží paprsky právě zapadajícího slunka. Teď už nějak brzy zapadajícího. Úrodu jsme sklidili, zakonzervovali a právě zazimováváme zahradu. Co nevidět dorazí první mrazíky a přijde doba klidu a odpočinku jak pro nás, tak pro přírodu. Letos jsme si užili hřibaření. Mohli jsme je kosit kosou, tolik jich rostlo. Taky patříte mezi ty nadšence, kdy vám při každém hříbku v mechu poskočí srdce radostí? No já byla doslova v tranzu. Vyrazili jsme na ně i s naší Elí a Luci. Myslím, že kdyby rostly na stromě, měla by Elí plný košík. Rozháněla se jím jak větrný mlýn a pusu nezavřela. Říkám jí ,, Elí,  ale v lese musíme být potichu". V jedné chvíli zjistím, že nemá gumák ,, Kde ho máš proboha", ptám se. Tam babi ukazuje do ostružničí. Pak zas packá ve vysoké trávě, že jí ani vidět nebylo. V jedné chvíli volá ,,Babi podívej" a objímá strom v lese. ,,Pojď taky". Tak jo, budeme chvíli objímat stromy. Prošmejdily jsme moje místa a s plnými košíky se vracíme zpátky. To bude dobrot z hříbků. Já zapojena do depaty s Luci, snažím se sejít bahnitý kopec a jak mi noha podklouzla, jela jsem dolů jak na topogánu. Hodila jsem hbitou stoosmdesáti stupňovou otočku, za kterou by se nemusel stydět ani artista v šapitó a jela jsem po břichu i s foťákem v ruce ryjíc s ním v bahně. Dívám se na vytřeštěné oči mojí dcery a nepřerušujíc naší konverzaci povídám si s ní dál.,,  Mami"  říká mi Luci,,  Jak jsi tohle dokázala, jako by se nic nedělo." Já špinavá jak jetel se jen směju ,, To víš, to je trénink".  

Teď mám hodně práce na PC. Chystám totiž jeden projekt. Můj sen, který bych si chtěla splnit do Vánoc. Bude to takový můj dárek a doufám, že jim udělám radost i někomu jinému. Tak mi držte palce. Mějte se zatím jen a jen krásně.