V paprscích babího léta.

Věším prádlo a Matýsek můj věrný kočičí kamarád, který mě všude doprovází se schoulí do klubíčka v lavoru od vypraného prádla. Vyhřívá svůj bílý kožíšek v paprscích babího léta. Větřík pofukuje a prádlo se rozvoní. Vítr a sluníčko, to je ta nejlepší sušička na světě. Ano už tu máme babí léto. Od posledního vánočního povídání jsem rovnýma nohama skočila do začínajícího podzimu. Už bylo třeba tu dlouhou absenci napravit a povyprávět co je u nás nového. Od jara jsem se ještě pořádně nezastavila, ale už se chystám dát si na zimu trošku pauzu a odpočinout, než na jaro zase nastartuju motor. Zdeněk ten slavil na vícero svoje kulatiny, Šárka ta se nám vdala a já si v květnu nadělila dvě úžasné cesty za hranicemi naší země.  Na tu první výpravu jsem se vypravila se svými kamarády Zbyňdou a Peťou na nejfotogeničtější místo, které jsem mohla poznat a jak jinak než na fotoexpedici.  Bylo to jedním slovem dobrodrůžo a při zpátečním letu jsem si dala slib, že se na Island ještě vrátím. Vždyť ještě musím vidět tu vysněnou polární záři a ta v polární den vidět není. Ta druhá cesta vedla do stejně úžasné Albánie a její severní část jsme procestovaly společně s ,,Masným krámkem Forever".  No a pak už nás doma čekala spousta kulatin a akcí s přáteli a rodinou a jedna z těch větších událostí byla i moje první vernisáž fotek z Islandu společně s klukama. Někdy je to náročné, ale alespoň víme, že žijeme a budeme mít na co vzpomínat.  Ptám se nějaký ten den zpátky Zdenka.,, Vezmeš mě brzy ráno do lesa, chtěla bych si nafotit nějaké muchomůrky a mlhy". Miluji ten čas, kdy se les zahalí do mlžného roucha, než jej paprsky slunka protkají a rozpustí. ,, Tak se obleč a můžeme jet". Hodila jsem na záda bágl s fototechnikou a pro jistotu sebrala i ten největší košík co stál venku. Co kdyby ...,, Na co bereš ten košík? " Vyhodíš mě někde nahoře a po cestě se mrknu jestli něco neroste". Vyjeli jsme na kopec někde nad Oznicí u bučiny a Zdenek mi říká ,,Tady po levé straně teče potok, po pravé taky, ty ani jeden nesmíš přejít a dojdeš k Vodárce, tam se slévají, chápeš? Kývám hlavou a říkám ,, Ne". ,,Tak znovu" maluje prstem na špinavé zadní okno auta mapu a já teda, že nějak dojdu. Zdeněk odjede směr Vodárka a já vejdu do toho malého bukového lesíku. Z kraje vidím pár zmuchlaných papírů a myslím si, taky určitě nic neroste, maximálně nějaký ten podpapírák a v tu ránu, kde se vzal tu se vzal, ze suchého listí se na mě směje hřib a jaký. Srdce mi zaplesá radostí, vytáhnu nožík z košíku čapnu a rozhlídnu se. Víte jaký je sen každého hříbaře? No přeci les plný hřibů. A ten byl tam. Přistihla jsem se jak zírám s otevřenou pusou. Tam snad nikdo nikdy nebyl. Malé, velké, buclaté, ale i ty odkvetlé jak jim říká Zdenek. Byly tam celé rodinky. Za každý hříbek jsem poděkovala, ďolík po nožce ucpala hlínou. Je to takový můj houbový rituál. Brzy jsem měla celý koš i batoh, no nedalo se svítit, zbytek jsem tam musela nechat. Takový plný koš, ten se teda pronese. Šmatlala jsem přes popadané stromy a mlázím a přitom nadávala jak špaček, že jsem si nevzala telefon, aby Zdeněk pro mě dojel. Tu slyším nedaleko pilu. To je určitě Jarda, pomyslela jsem si. Ten bude mít sluchátka, budu na něj moct řvát jak chci, stejně mě neuslyší a ještě na mě spadne při kácení strom. Tu se přede mnou objeví chlap s koněm. ,, Kde jste se tu vzala? " usmívá se,, Dobrý den, nechcete nějaké hřiby a jdu správně na Vodárku? " směju se zas já. Tak prohodíme pár slov a zjistíme, že se vlastně skoro známe a to už mě zmerčí i Jarda, volá na mě a já na něj. ,,Jardo zavolej prosím tě Zdenkovi, že už jdu a že jsem se neztratila." Tak jsem slavnostně  došmatlala celá upachtěná a dorvaná jak samica na Vodárku a z dálky už volám,, Sedej do auta, jedem zpátky přeci to tam nenecháme ". No nejsem já hamoun? Ale co je doma to se přeci počítá až se zima zeptá, no ne? Tak krásné zářijové dny vám všem :-).