Až zasvítí první hvězda.

Rodiče doma na Štědrý den vždycky říkali, že štědrovečerní večeře se podává, když na nebi zasvítí první hvězda. Tak si to maminko pamatuju. Píšu vánoční povídání a myslím na tebe, protože ty jsi vánoce milovala a já to mám určitě po tobě. Byla jsi vždycky moje věrná posluchačka, když jsem ti četla moje povídání z Dančí stráně. Víš jak jsi říkala, že bych měla napsat knížku, už jí pro tebe nestihnu, ale třeba jí jednou dopíšu. I když ti už z ní nepřečtu, bude pro tebe moje maminko, i jako tento vánoční blog. Předvánoční adventní čas byl opravdu po dlouhé době jak od Josefa Lady. Na nebi roztrhli čerti řádnou duchnu, až to na pěkně dlouhou dobu zasypalo krajinu závějemi. Jeli jsme se Zdenkem pro vánoční stromek, a jak sluníčko opřelo svoje paprsky do sněhobílých závěji, třpytily se jako by je křišťálovými kamínky poházel. Říkám mu s prosíkem. ,, Vyjeďme na Velkou Lhotu, tam bude tak krásně". Bylo to při cestě, tak mě táta nahoru přeci jen vyvez. Stejně tu máme krásně, kochala jsem se cestou zasněženou přírodou. Žádné velehory sice nemáme, ale ty valašské kopce a hřebeny ty máme parádní. Sníh k vánocům patří a já si libovala, jak je doma čisto. Naše zvířectvo, které neustále pendluje ven a zpátky do baráku mělo pořád tlapky jak vyprané. Jenom aby to vydrželo aspoň do těch vánoc, ať nemusím furt lítat s hadrou jak pošuk. Těsně před vánoci mi můj optimismus opadl, neboť přišla obleva a místo čistých značek od tlapek, už jsem měla zase všude blátivé kytičky, jak jim hezky říká ten můj romantik. Ano Zdeněk si i na kusu bahna najde něco hezkého, já ovšem už tolik ne. Aby toho nebylo málo, schvátil mě i jakýsi moribundus a dva dny před štědrým dnem přišla taková fujavice, že většině lidí v okolí klekla elektrika a nám samozřejmě taky. Když už nešla ani druhý den jenom u nás, to už jsem jaksi znejistila a pojala mě žaludeční neúroza. Jak asi takový Štědrý den bez elektriky bude probíhat? Jako za starých časů honily se mi myšlenky a já už se viděla jak polívku a zemáky na salát vařím v kotlíku na ohni před barákem a rybu pečeme na grilu v pergole. Svíček těch mám vždycky zásobu, tak potmě sedět nebudeme.  No kdyby to záleželo jen na mě, tak v čerty, ale měly poprvé přijít moje holky a já se na to tolik těšila. Chtěla jsem ještě upéct aspoň dort, když už jsem tradičně nic jiného nestihla a vyprat hromadu špinavých hader, co mi zase kočičáci označkovali, aby mi ukázali jak moc mě mají rádi. No nic hadry a deky na vyprání poputovaly do pytlů a vyfasovaly je jako dárečky moje holky a teď ještě sehnat toho elektrikáře. Ještě, že jsou na světě i skvělí lidičkové co vás nenechají ve štychu, když je ouvej. Franta přijel hned po Zdenkovém zavolání a po několika hodinovém zkoumání a pátrání na závadu přišel a odstranil jí. Uf, no to byly zase nervy. U nás nemůže probíhat klidný předvánoční čas, to by se stal zřejmě zázrak, my musíme mít vždycky nějakou bojovku. Obávám se, že se to u nás stává tradicí.  I pro stromek jsme jeli dvakrát. Při zasazování do stojanu a následném rozbalování ze síťky, vyvalil se na Zdenka nelibý zápach. To si na něj přišli ulevit zřejmě kocouři z širokého dalekého okolí. To i Zdenek usoudil, že takového tchořa domů opravdu nechceme a to už je co říct. Ale pak už všechno bylo jak má být a jak jsem si to naplánovala. Stihla jsem i ten dort a dopilovat výzdobu. Nikdy předem nemám určené jak pro tentokrát bude u nás výzdoba vypadat, ale beru to tak nějak spontánně a intuitivně. Co potřebuji jsou jen dekorace z přírody v podobě různých větviček a plodů ze zahrady i lesa a zbytek už najdu doma a pak už jen jedu. Co ovšem vždycky musí být, je běhoun na stůl z jehličnanových, modřínových a šípkových větviček, doplněný skalníkem a různými dekoracemi. Vyrábím si jej takto už 12 let. No a samozřejmě věnec a adventní svícen, kdy svíčky zasazuji do různých nádob. Letos to zase vyhrál starý šuplík od šicího stroje. Letošní novinkou byla pověšená větev nad stolem. Skobičky na ní ve stropě už byly přichystané jakýsi pátek, ale nějak se na ní nedostalo. Sedí u nás na kafe Zdenkův kamarád a tak se na tu větev zvláštně dívá a já mu vysvětluji, jak už je to druhá, protože ta předtím se mi nelíbila, protože byla borovicová a vypadala jak koštátko, jen na ní posadit Babu Jagu z Mrazíka. A že Zdeněk šel pro druhou, abych byla spokojená a měla radost. Štefan jen nevěřícně kroutil hlavou a pronesl,, Ten Zdeněk musí být uchyl".  No a je to za námi. Tak nějak to vždycky rychle uteče. Nový rok je před námi, tak Vám všem přeji, ať má co nejvíce příběhů se šťastným koncem, ať je těch smutných co nejméně, ať je bohatý na láskyplné okamžiky,  na krásné chvíle a momenty a hlavně ... hlavně ať jste zdraví. Mějte se kouzelně a v Novém roce na viděnou :-).