Po dešti.

Posledních pár dnů se řádně ochladilo. Teploty v noci klesaly až k bodům mrazu. To v Máji mají na svědomí ledoví muži. Tentokrát potrápili víc než bych si přála. Chladné dny doprovázel i vydatný déšť a sem tam i zaburácel hrom. Jak rychle se příroda díky vodě proměnila v jednu velkou zelenou džungli. Z Hájku za domem se stal zelený prales. Procházka v něm se stala mým každodenním rituálem. Potichu se v něm procházím  za doprovodu ptačího zpěvu. Našlapuju tiše, jak mě to učil můj tatínek a díky tomu jsem odměněná setkáním se zdejšími zvířecími obyvateli. V dutině stromů hlasitě pískají ptáčata a prosí svou ptačí mámu, aby už konečně donesla něco do jejích nekonečně hladového zobáčku. Nad hlavou mi něco zašustí v koruně stromu. Zakloním hlavu, podívám se vzhůru a zpoza větví na mě vykukuje malá hlavička z chlupatými štětinkami na ouškách. Zvědavě si mě prohlíží, a když na veverku tiše promluvím, skočí do mokrých listů a pošle na mě sprchu dešťových kapek. Musím se smát, to je ale mrška podšitá. Pod kořenem stromu něco zašustí. Na lesní stezku vyběhne kuna. Jak se objevila, tak i hbitě zmizela v spleti popadaných větví. Vyjdu z lesa na mýtinu a stojí tam on. Krásný srnec. Je to zvědavý mlaďoch, jiný už by byl dávno v trapu. Tak si to k němu pomalu šourám, stále udržující oční kontakt. Nakonec si to přeci jenom rozmyslel. Popoběhl dál, zabekal, aby všichni o mě věděli a zastavil se nedaleko, ale v uctivé vzdálenosti. Brouzdám se trávou po dešti, kde se mísí svěží vzduch s rozkvetlou květenou, travou a hlínou. Do kapek se opře slunce. Září jako tisíce rozsetých perel. Věděli jste, že taková kapka vody působí jako malinká čočka? Když jsem byla malá, tak mi tatínek vyrobil podomácku mikroskop, kde právě kapka vody sloužila jako malá čočka vytvářející zvětšený obraz. I při dešti nemůžu vynechat denní rituál a neprojít se alespoň za humna na Milenku. Zdeněk mi odjel na prodloužený víkend, ale přijela mi Luci. A protože Zdeněk potřeboval obejít ploty jestli je všechno v pořádku, tak jsme si řekly, že obejdeme Oboru. Vzala jsem vodítko a obojek pro Bezinku, aby mi neběhala na volno, když je teď čas srnčat a mláďat. Naše Beruška už s námi moc nechodí a pokud se přidá, v první zatáčce se otočí a šine si to zpátky k domovu. Má už přeci nějaké roky a k tomu se přidaly i nemocné klouby, tak více odpočívá. No, ale procházka to byla výživná. Místy bylo trávy po prsa a některá místa tak zarostla, že udělaly neprostupnou klenbu. No přišly jsme nadřené, jak kdyby jsme lezly na Lysou horu. Po chvilce jsme doma zjistily, že nám chybí Beruška. Asi určitě zalezla do boudy, občas si tam chodí dát šlofíka. Nezalezla. Prošly jsme celé okolí a po Berušce se zem slehla. ,,To není možné, vždyť ona přeci nikam nechodí" volala jsem Zdeňkovi. Den se pomalu chýlil ke konci a Lucka už musela domů. No nic Bezinko, jdeme hledat Berušku. Sluníčko už svítilo zlatými paprsky ve zlaté hodince a my s Bezi procházely údolí potoka křížem krážem. Marně. Po Berušce ani vidu ani slechu. To už jsem začínala panikařit. Vydaly jsme se tedy do kopce nahoru lesem po trase, kterou jsme šly s Luci. Prošly jsme vysokou trávou skrz na skrz, došly až za staré kaštany v Oboře a já si říkám, ,,Tady nemohla dojít, to by prostě nezvládla." Třeba se mezitím vrátila domů. Nevrátila. Napsala jsem nejbližším sousedům, kdyby se u nich objevila, aby mi dali vědět a šla spát, nespat. Každou chvíli jsem běžela po schodech dolů a můj hlas se venku rozléhal samotou. ,, Bery, Beruško". Už i ten sluch jí nesloužil jako dřív. S prvním rozbřeskem jsem vstala, vzala batoh, do něho butylku s vodou a miskou, naházela na sebe oblečení, vzala Bezi a vyrazila znovu po včerejší trase. Dnes mají zemědělci séct. Nechci ani domyslet, kdyby někde ležela v trávě. Znovu procházím každé místečko, kousek po kousku  a hlavně jít stejnou trasou. Jakoby mě intuice vedla. V jednom zákoutí u plotu ležela, hlavičku na packách.,, Beruško moje." Slzy radostí i smutku mi padaly jak hrachy.,, Bobinko, jak já se o tebe bála", hladím jí po její prošedivělé hlavičce, zatímco Bezinka jí radostně olizuje ze všech stran. Hned jsem vytáhla butylku s vodou a Beruška všechnu hltavě vypila. Tak a teď nejkratší cestou zpátky domů. Naštěstí má Zdeněk udělané v Oboře průchody. Cesta nám sice chvíli trvala, protože Beruška byla unavená no jako pes, ale teď už si zase chrupká na celé kolo a vyhřívá si svůj hnědý kožíšek na sluníčku. Vrtalo mi  hlavou, kde byl ten impuls, že se pustila na takový výlet a pak mi to došlo. Byl to ten obojek s vodítkem. Myslela si, že je pro ní a tak se pustila za námi. Doťapkala tak daleko a pak už nemohla. Kdyby každý příběh byl ten se šťastným koncem jako ten náš. Tak přeji krásné dny jenom se šťastným koncem.