Povídání o Matýskovi.

Nikdy bych nevěřila, jak velké citové pouto může vzniknout mezi člověkem a zvířetem, než jsem sama jedno dostala k svátku. Bylo to malé, bílé, kočičí klubíčko, které dostalo jméno Matýsek. Když se zvířeti věnujete s láskou, stejnou měrou vám ji oplácí. Pes a kočka patřili od pradávna k domu na vesnici a u nás je zvířátek opravdu mnoho. Některé tady zůstaly po předcích, další přivandrovaly kdoví odkud a ty v neposlední řadě Zdeněk zachránil coby nalezence. Tak i já dostala toho svého Matýska. Zvířátka jsou velice učenlivá, chytrá a obdarována velkou intuici. A takový přesně byl i můj Matýsek. Přiběhl na zavolání, poslouchal na slovo a všude nás doprovázel. Tak nám dělal společnost dva roky.

Jednou jsem přišla z práce, volám a Matýsek nikde. Vešla jsem do stodoly a našla jej schouleného na balíku slámy. Vzala jsem jej do náruče a utíkala za Zdeňkem. Ten okamžitě nastartoval auto a jeli jsme k veterináři. Když mají kočky bolístku, zalezou si do nejzazšího kouta a tam tiše předou. Tak i můj Matýsek. Když odešel za duhový most, zařekla jsem se, že už nikdy nechci oplakávat žádné zvíře. V srdci mi po něm zůstala bolavá propast. Tak utíkal den za dnem a jednoho dne, kde se vzala, tu se vzala, ve stodole se objevila dvě malá bílá klubíčka. Jedno se ke mě rozběhlo a rozvrnělo se na celé kolo. ,, Podívej Matýsek se ti reinkarnoval" říká mi Zdeněk s úsměvem . Pohladila jsem jeho bílý kožíšek a věděla jsem, že už zůstane můj. Tak můj Matýsku, kočky mají devět životů, tak mi slib, že mi budeš dělat radost hodně dlouho."