Vzpomínky na dětství.

Prohlížím si staré fotografie. Musím se pousmát, nad některými se zasměju nahlas. Díky nim si vzpomenu na momenty, na které jsem už dávno zapomněla. Některé chvíle a místa, ty se z paměti hned tak nevymažou, jako bych to viděla včera.
Jedním místem uloženém v srdci je vesnička Hrachovec nedaleko Valašského Meziříčí, kde jsem prožila velkou část svého dětství. Na přátelství, které mi z něj dodnes zůstalo a na dobrodružství, které jsem tam každý den prožívala, (protože jinak než venku jsme čas netrávili,)  na to nezapomenu nikdy.  Druhým místem je Dinotice a Halenkov. Dvě valašské vesničky, kde se narodili mí rodiče, a kde jsme jezdívali za babičkou. Úplně ty obrazy mám před očima.

Droboučká babička s vlasy dlouhými do půl zad peče chleba, po sednici se line jeho vůně, na stůl dává bochník ovčí sýra vrzajícího mezi zuby s vyraženým vzorem dětské plenky. Pod nohama se batolí už stará fenka jezevčíka Satka. Babička ji krájela na kostičky chleba se sádlem. V noci jsem spala při otevřeném okénku pod velikou duchnou a poslouchala vrzající cvrčky, co po setmění spustili svůj koncert. Ráno mě probouzelo kokrhání kohouta. Po malých schůdkách vedoucích do zahrady jsem seběhla a babička, ta tam už sbírala rybíz, který mi pak mačkávala s cukrem. Po levé straně zahrady byly voliéry se zlatými bažanty. Ty tam zbyly po dědečkovi, co -by myslivci. V potoku jsme chytávaly se sestrou pulce a pozorovaly jak v láhvi mrskají svými ocásky a lovily chodící dřívka, jak jsme tenkrát larvám chrostíkům říkaly.

Jezdili jsme tam i na dušičky a v zimě o vánocích. Pamatuju si na babiččino cukroví a na krásný nazdobený smrček se starými ozdobami, zakotvený v kovaném stojanu s dřevorubci co vyráběl dědeček.

Zasnila jsem se, až mě ty obrazy dojaly. Zvedla jsem telefon a zavolala sestrám. Co takhle oživit vzpomínky a vypravit se po stopách našich rodičů. A o víkendu se jelo.

Přeci jen 35 let je dlouhá doba, aby se za tu dobu nic nezměnilo. Kde stály starodávné chaloupky, vyrostly rodinné domy. I taťkova rodná chaloupka zmizela a na místě stál cizí dům.

Některá místa přeci jen zůstala nedotčena tak, jako by se tam ruka času zastavila. Třeba stará autobusová zastávka, kde nás za rohem úzká cestička dovedla až k babiččině chaloupce.

Tak i tady stojí přestavěný domeček. Ten však cizí není. Zaťukáme a vyjde teta se strejdou. To byla přepadovka spojená s milým překvapením. Teta se strýcem ti snad nestárnou, tady se čas alespoň malinko pozastavil. Poseděli jsme a byl čas prošmejdit i jiná místa a udělat přepadovku i jinde, protože maminka ta byla ze sedmi sourozenců.

                       

Prošly jsme snad všechna místa, které jsme měly spojené s dětstvím. Něco přeci jen v mé paměti utkvělo jinak, než jak jsem to dětskýma očima viděla.

Byl čas k návratu domů. S poklidem na duši a plnou hlavou krásných vzpomínek jsme odjížděly směr Valašské Meziříčí. Sbohem nedáváme, určitě se tu budeme vracet častěji.

 Mějte se moc krásně. Vaše Majda.