Jak se Lenča vdala.

Takhle mezi vánočními svátky jdu kolem domu moji kamarádky Lenky a jejímu bystrému oku jsem přeci neunikla. ,, Snad nechceš jít kolem nás a nestavit se na kafe? " Volá na mě. Přitom na mě mává významně prsteníčkem. Je to, to si myslím? Pomyslela jsem si. ,, Jo půjdu, ale opravdu jen na skok, jdu naproti Radce, máme tady scuka a jedeme na Hostýn." Za zaklapnutými dveřmi mi pošeptá do ucha ,, Mám pro tebe novinu. ,, Budeš se vdávat, že jo?" Vyhrknu na ni. ,, To taky" odpoví. ,, Můžu ji to říct? "Ptá se svého budoucího muže. ,, Bude nás víc...budeme tři." povídá. Tak to jsem nečekala, taková krásná vánoční novina. Vrhnu se jí kolem krku a dojetím mi vhrknou slzy do očí. ,, Ty pláčeš? Ptá se mě Lenka. ,, Jo"... tak jsem byla z té zprávy naměkko, vím jak moc a dlouho jim na tom záleželo.

Po Novém roku mi Lenča říká,, Chtěli by jsme se vzít jak bude teplo, tak třeba na dětský den ... prvního června. Časem termín upřesnili ... na duben pátek třináctého.

Termín se kvapem blížil a Lenka přemýšlela, kde zpečetí své ,, Ano".  Přemýšleli...vymýšleli  a nakonec ... co kdyby na zahradě u nás. Trošku jsem je s návrhem předběhla.

Ať velká či malá, prostě starosti je s každou svatbou nad hlavu, vím o tom svoje. Vzaly jsme s Lenkou tužku a papír a všechno promyslely a sepsaly do posledního detailu.

Před svatební týden nastal a já s počmáraným lejstrem co každý den udělat lítala a začala nervóznět, ať na nic nezapomenu a hlavně ať všechno stihnu. Ve středu se musí upéct korpusy na dva dorty. Představa tu byla ... jen ji zrealizovat. Hledala jsem nějaký vyjímečný recept pro tak slavnostní chvíli. Nechala jsem se zlákat internetem na vychválený oříškový dort a pustila se do pečení. Hm ... mě jakožto pekařce, která cosik už napekla se zdálo podezřelé množství použitých ingrediencí a i přesto jsem to riskla. Tímto naše kačeny velice děkují majitelce vloženého receptu, že se pořádně nažraly. Korpusy byly těžké, nevzhledné a následně se začaly rozpadat. Tolik zmařeného času a práce a to proto, že jsem nepoučitelná. Lence jsem poslala moje veledílo vyfocené mobilem a ta psala chlácholíce,, Zítra dojdu a všechno zpravíme ".

Druhý den po noční se proberu. Kolik je asi hodin ,, Ježíš Zdenku, proč jsi mě nevzbudil?" A začínala  jsem vyšilovat, jak to časově zvládnu. Čekalo mě však překvapení. Venku pergola vysmejčená, krušpánek od sousedovic Bětky nastříhaný, růže zasazené. Překvapením jsem hlesla ,, Ty už jsi to všechno udělal?" ,, Víš jak by jsi vypadala? "... odpoví mi Zdenek. Jeli jsme pro květinovou výzdobu a než dorazila Lenka, domem se už linula sladká vůně upečených nových korpusů. Tentokrát jsem vsadila na jistotu a recept vylovila ze svého skoro trhacího kalendáře, coby mé ručně psané kuchařky. Tak ten byl jedna báseň, jak jsem jen mohla na něj zapomenout.

V domě byl pořádný výbuch, Zdenek byl moje pravá ruka a pomáhal jak jen mohl. Čtyři ruce jsou, ale málo. Vzpomněla jsem si na naši sousedku Denču, je to šikovná květinářka a nabídla mi pomoc. Tak ji píšu a ona ochotně přišla. Ukázala jsem ji jak vázat běhouny z čerstvých rostlin na stůl a opravdu ji to šlo jak po másle. Ještě nemáme slavobránu co mi slíbil Zdeněk, kterou má vyrobit z nastříhaných kari sítí. Sedí venku, jí a pak za mnou přijde a říká,, Už mám oltář"? ,, Kde!?" Ptám se nejistě. ,, Tam" a prstem ukazuje směrem k sušení prádla. Tak teď mi to docvaklo ... ,, Ty jsi génius".

O půl sedmé volá další kamarádka Maruška co má přijít jako svatební host a v pátek pomáhat . ,, Magdo nechceš pomoct, ale jsem ještě v práci přijela bych za hodinu". ,, Maruško, třeba i o půlnoci, jak to vidím dřív jak ve dvě spát nepůjdu". Maruška přijede na čas a nemusím ji nic vysvětlovat. Chopí se kyblíku a hadry a mizí. Zlatá Maruška...během chvíle bylo u nás zase jako u lidí. Já pokračovala v dodělávání a zdobení dortů a s Denčou než se úplně setmělo jsme šly nachystat slavobránu.

Usínala jsem spokojená v ty dvě ráno, s vědomím, že se zase potvrdilo staré pořekadlo,, V nouzi poznáš přítele." Ne...bez přátel a jejich pomoci by to prostě nešlo.
Tak a je tu pátek ... Lenčin den.  Venku podle předpovědi docela dost prší a já jsem mrzutá, co s obřadem jestli podle slíbené předpovědi nepřestane pršet. No nic budeme improvizovat, když tak se bude obřad konat v domě, místa je tu dost.  Maruška dorazila přesně na čas jak jinak než s úsměvem na tváři a dobrou náladou. Už ve dveřích se ptá co má dělat a já, že pojedeme nazdobit stoly a odvést dorty. Každá vyfasovala dort na klín a jelo se. Ajaj zapomněla jsem, že se u Denči  betonuje plot. Domíchávač zatarasil cestu ... co teď. Nedá se svítit musíme i s dorty přes louku a do kopce. No to byla doslova bojová hra. Kola klouzala po mokré louce a chvílemi jsme byli jak na sáňkách. Sem tam jsem mrkla dozadu na Marušku, ta statečně vyrovnávala stabilitu a volala,, Neboj držíííím."  No a pak už šlo všechno jak na drátkách, sice s malinkým zpožděním, ale to by nebyl pátek třináctého, kdyby se něco nevysmolilo.

A pak už se jen pilo, jedlo a veselilo. A jak to bývá v pohádkách? ,, A žili v dobrém i ve zlém až ... Tak ať je Váš život jako ta pohádka.
Vaše Majda.