Konec dobrý...všechno dobré.

V pátek jsme měli naplánované Slovensko. Od rána pršelo, online kamera ukazovala u našich slovenských sousedů to samé, a my jsme s našim týdenním spánkovým deficitem byli nakonec rádi, že nemusíme tak brzy vstávat. Když bubnuje za okny déšť, to tak krásně uspává, no co vám budu povídat. Přesunuli jsme tůru na neděli a v skrytu duše doufali, že počasí vyjde. Přeci jen jsme výlet slíbili rodičům mého muže, a ti natěšení a nachystaní čekali, že se podívají na kopečky, které prošli před třiceti léty.

Ráno se proudilo do slunného dne a my ověřili znovu počasí ve Vrátné dolině. Den vypadal slibně. Ještě nachystat baťoh s věcmi a může se vyrazit. Jdu najisto pro peněženku a prázdná kabelka. No nic asi bude v té druhé...zase nic. Už jsem začala hysterčit, lítám z ložnice na chodbu, z chodby do kuchyně a peněženka nikde. V hlavě mi to šrotuje, kde proboha může být. Tam všechny doklady, karty a my musíme vyrazit. Co teď, už musíme vyjet. V autě se mi kouří z hlavy, kde jsem byla naposledy, dávám dohromady scénář a už se mi rýsuje páteční nákup ve večerce, kde jsem nakupovala něco na zoubek pro mojí nemocnou vnučku. Vezmu telefon zjistit jestli ji tam někdo nenašel či nevrátil. Telefon je asi vybitý? Hodíme ho na auto-nabíječku. Nic...no to mi ještě scházelo, mě snad umřel. Celou dobu jej zkouším oživit, marně. Tak to se musí stát zrovna teď. Chlap už hudruje, ,,Jsem ti už tolikrát říkal, že si máš dávno koupit nový."  Moje nálada je na bodu mrazu, rodiče říkají ať se vrátíme, ale přeci nezkazím výlet. Tolik se těšili.

Přijedeme na místo a hned se mi vyčistila hlava. Jak už jsem psala, hory to je moje srdeční záležitost. Sluníčko svítilo sice jen občas, ale taky dobře, když zrovna není k zalknutí.

Na Hromové spadlo pár kapek a začlo se to od západu kabonit. Asi by jsme se měli vydat na zpátek. Za chvíli zabouřilo a rozlehl se zvuk hromu.

Přihnala se mlha jak v hororu a já myslela, že to snad padají kroupy. Kapky jak palce a my byli do niti. Ti připravení měli pláštěnky, a já v tom zmatku hledání peněženky všechno zapomněla doma. Došli jsme na stanici lanovky a turisti z opačného Velkého Kriváně na nás hleděli jak na blázny. Tam svítilo slunko a z nás kapala voda jak z vodovodního kohoutku. Sedli jsme na terasu, dali si kafčo a čekali až proschneme. Pár sedící vedle nás nám říká,, To byl šupec co, my stačili tomu utéct". Tak jim říkám, že už mě dnes nic nerozhodí a vypravím patálie s peněženkou a telefonem. Smáli jsme se a prý jsem až moc veselá na to co se mi přihodilo. Tak to tak prostě někdy je, den blbec se prostě přihodí každému i mě nevyjímaje.

 Cesta domů proběhla v pohodě. Domů přijdu domů, telefon hodím na nabíječku a známý zvuk oznámí nabíjení. Jako bych měla nějaké vnuknutí či co, něco mě žene po schodech do ložnice, beru do ruky půjčené staré kuchařky od mužovy maminky a v ruce držím peněženku, byla mezi nimi. Tak to byla taková úleva, ale zároveň jsem si nahoře uvědomila, že jsou daleko horší věci. Jak se praví co nás nezabije, to nás posílí.

Tak užívejte bez zbytečných starostí každý den, a když už se nějaké ukážou jak mráčky na nebi nepanikařte, ono to určitě dobře dopadne. Mějte se krásně :-).