O Blenďákovi a Julince.

Před osmi roky, bylo to takhle v lednu, našli myslivci v lese sirotky v pruhovaných pyžamkách. Malí divočáci se třepali zimou a hladem. ,,Co s nimi" uvažovali. ,,Bez lidské pomoci bídně zahynou." Tak si je mezi sebou rozdali a začali se o ně starat. Jedním z oněch myslivců byl i můj muž. Dva malí kňourci dostali jména Blenďák a Karbous a měli se čile k světu. Protože to byli dva kluci, vyměnil jednoho z nich za divočácí holku ze Slovenska, která měla podobný osud. Dostala jméno Julinka. Julinka je ohnivá Slovenka a dává to znát. Když se ji něco na svém parťákovi nelíbí, hned mu to dá pořádným šťouchancem najevo. Jinak je, ale velký mazlík, nechává se od nás pořádně podrbat.

Několikrát měli i toulavé boty. Vydali se do nedaleké vesničky na pěší výlet. Vzbudilo to, jakby ne patřičný rozruch. Muž pak s věncem buřtů jako správný pasáček vepřů dovedl páreček divočáku zpátky domů. Šli za ním jak psíci. Přeci jsou na něj od malinka zvyklí. Ačkoliv jsou tady osm let, malých pruhovaných potomků jsme se nikdy nedočkali. Jejich namlouvání a čas lásky se jmenuje chrutí.

Čí jsou starší, tím i větší zuby mají. Ty spodní Blenďákovi se nazývají páráky, horní pak klektáky a Julinčiny háky. Souhrně se jim říká zbraně. Místo nosu mají ryj. Ten Julinčin je o poznání delší.

Štětiny začátkem léta shazují a na podzim zase dorůstají i s podsadou, aby jim v zimě nebylo chladno. My jim pro jistotu, ale stejně dáváme ještě seno, aby ta zima nebyla pro ně, tak krutá.

Co se týče jídla, jsou náramní jedlíci. Jako prase domácí, tak i divočáci jsou všežravci. Jedí úplně všechno. Takový meloun si naťuknou jak vajíčko a taky si jej tak hezky sní.  Často se nás ptají, kdy bude zabíjačka, ale muž vždycky odpoví ,, Nene, ti se jíst nebudou, ti jsou u nás na dožití".

S našimi fenkami velcí kamarádi nejsou. Hlavně s naší labradorkou Beruškou. Však si taky pamatuje proč. Ne že by ji ti naši něco zlého udělali, ale v lese měla jednou nepříjemné setkání s jedním kňourkem a dostala od něj trošku na pamětnou. Na to hned tak nezapomněla. Měla opravdu štěstí. Ti co ho někdy v minulosti neměli, to odnesli ošklivým zraněním. V lese se divočáci spíše pohybují v noci a díky svému výbornému sluchu se lidem snaží vyhýbat. Na svůj zavalitý vzhled jsou neobyčejně rychlí. Můžou běžet až 48 kilometrů za hodinu a tolik toho naběhají i denně. Na běhách, jak se jejich nožky nazývají, mají malá kopýtka s pasparky. V lese se snadno prozradí kudy chodí. Milují totiž bahenní koupele, proto zanechávají v bahně snadno rozpoznatelné stopy.

Snad jsem vám alespoň málo přiblížila život této černé zvěře a našich trošku neobvyklých mazlíčků. I takové to zvíře přilne k člověku a projeví mu vděčnost a lásku.

Mějte se rádi a buďte na sebe hodní, jako třeba naši zvířecí tvorové. Někdy si říkám, že by jsme si z nich měli brát příklad.

Mějte se krásně a užívejte prázdnin a dovolených :-). Vaše Majda.