Dny před, než si řekli své ano.

Tak svatbu máme šťastně za sebou, ale ten blázinec, který ji předcházel, tak ten opravdu už absolvovat nechci. Týden dovolené věnované přípravami ubíhal a mě připadalo, že se nehýbáme z místa. Chodila jsem podle kamarádek jak tělo bez duše a myšlenkama jsem byla pořád někde jinde. První plech cukroví byl černý jak bota a rohlíčky jak paragraf. ,, I kačeny jsou součástí svatby, a potřebujou se nažrat " řekla Ilča jen došla pomoct a viděla můj zoufalý obličej, tak rohlíčky skončily v rybníku.

Naštěstí jsem nespoléhala na můj pekařský um a cukroví jsem svěřila mojí kolegyňce Helči, která upekla cukroví jak ze žurnálu. Od středy se přeci ukázal zvrat, práce se pěkně rozjela a už byly vidět i výsledky. To proto že, přijela Zdenkova maminka, která mydlila všechno potřebné jak mývalka  a přiřítily se moje skvělé kamarádky, které tu i málem ponocovaly.

 Opravdu každý den od ranních hodin až do nočních tady všechny makaly až jim čůrky potu tekly po zádech. Upřímně nemít je, nezvládla bych to a skončila bych zřejmě ve svěrací kazajce. Nejen, že mi moc pomohly s pracovními činnostmi, ale snažily se mě udržovat celou dobu svou pozitivní náladou a smíchem v dobré náladě. Ve čtvrtek ještě dorazila uklízecí a tvůrčí četa od maminky ženicha a hned mi bylo líp. 

Žaludeční neuróza se ale stejně i tak dostavila a pěkně mi lomcovala se žaludkem. Přemítalo se mi v hlavě jak to všechno dopadne, těšila jsem se a zároveň jsem si říkala, ať už je to za náma. Nemohli jsme sehnat instalatéra na protékající záchod a ke všemu jsme začali mít vůbec problém s vodou, protože po těch vedrech, které nás jako každý rok sužují nám pomalu a jistě mizela voda ve studni. To jsou bohužel nevýhody těch, kteří jsou odkázáni na vlastní zdroj vody. Tak ještě, že se na oslavě čtyřicátin mého muže zbudovala kadibudka, ta to teď jistila. Čtrnáct dní jsem bedlivě sledovala každým dnem počasí, které se měnilo od slíbeného slunečného k propršenému. ,, No výborně, ještě to mi chybělo" a v skrytu duše se modlila ať se prognóza změní a nás to obejde. Všichni za mnou chodili a říkali to co jsem opravdu slyšet nechtěla ,, Nechceme tě strašit, ale asi bude fakt pršet, ukazuje to radar a ten se neplete". ,,Tak ten stan, (kterému jsem se tak zuby nehty bránila) asi budeme muset fakt postavit. " No a nakonec jsem byla za něj ráda a uznala jsem, že se udělalo dobře, bez něj by to opravdu nešlo.

Mívám vždy po ruce foťák, bez něj bych to nebyla já, ale ten týden jsem byla tak vyšťavená, že jsem na nějaké focení neměla náladu, takže momentek vzniklo po skromně, ale něco přeci.
V pátek jsem si říkala, dnes nebo nikdy. Všechno se musí dodělat podle mých představ a hlavně ať už je všechno hotovo. Po týdenní pauze se konečně dostavil zedník, aby dodělal lesní bar a stihl to za pět minut dvanáct. Zdenkův taťka ten zase sehnal instalatéra. Uf, to jste museli slyšet tu ránu jaký balvan mi spadl ze srdce.

Zdenek ještě nezačal vařit vývar na polévku a na guláš a já zas lítala s nervama na dranc. S holkama jsme zadělali na svíčkovou, však se potom dovaří večer. Odpoledne si vzpomenu, že nemám ještě rozdělaný dort, ten musím udělat kdybych spát nešla. Marky ze zahradnictví Městských lesů se postarala o krásnou květinou výzdobu, kterou pak chuděra dodělávala s baterkou v ruce po tmě, a aby toho nebylo málo, tak si skopla nohu o poházenou železnou trubku tak, že jsem myslela, že pojedou na rentgen.

                     

                     

Dort jsem nakonec stihla v jednu ráno a šoupla s ním vychladit ho do lednice. Dozdobí se ráno. Raději si přivstanu a svíčkovou s holkama taky dodělám druhý den. Však se praví ráno moudřejší večera.
Tak zítra ráno bude pokračování.

Zatím se mějte hezky a počkejte si na den D svatební :-).