Tak je to tady...den D nastal.

Spala jsem jak na jehlách a o půl páté vstala. Jdu pro dort, otevřu chlaďák a jdou na mě mrákoty, tam šikmá věž v Pizze. Jak byl těžký, tak krabice pod ním povolily a jednotlivá patra se sesunuly. Bože co teď, na pečení už není čas, nevím ani kde, v které cukrárně dort sehnat. Honem přemýšlím o nějakém náhradním řešení. No co trochu ho opravím, patra seřežu, poliju čokoládovou polevou a přizdobím, jak jsem měla vymyšleno. Dort hotový, připadá mi jak velký kravinec v lese.

Muž vstává a říká, ,,Vždyť je krásný a co je křivé to je valašské ne?" No tak jo, slova útěchy zabraly a jdu vyfotit pár momentek než dorazí holky. Holky v plné parádě dorazily a jdeme dodělat tu svíčkovou, stačí smetana, dochutit a můžeme se blýsknout jak jsme šikovné kuchařky. Zvednu poklice od hrnců, vyvalí se mě hromada bublin a známý to zápach zkysnutého jídla. No to nééé...se slzami v očích zakoktám ,,Holky ta svíčková zkysla". ,, Proboha jak to? " No jak to, lednice a chlaďák byli narvané k prasknutí, už se to tam prostě nevešlo, dala jsem to ven a ono bylo v noci dusno k zalknutí. Brečící to běžím oznámit Zdenkovi. Zrovna narazím na přijíždícího ženichového otce. Jak mě viděl hned mu bylo jasné, že se něco děje. Zdeněk sedl do auta nakoupil všechno znovu, dovezl a holky se do toho pustily znovu s vervou a během chvilky se rozvinula po baráku známá to vůně smažené kořenové zeleniny, slaniny, tymiánu a koření.  Bráška, který následovně přijel,  ji pak jen doladil a myslím, že byla nakonec ještě suprovější než ta předešlá.

Jak jsem předešlý den pyskovala, že nemá Zdeněk ještě uvařený vývar, tak jsem nakonec byla šťastná, že ho vařil až přes noc . Bylo ho nakonec dost i na polévku, guláš i tu zkaženou svíčkovou.

Hosté se pomalu začali sjíždět, nevěsta se parádí a my doděláváme výzdobu. Všechno časově zvládáme.

Počasí mě už nepřekvapilo, s přestávkama prší. Třikrát se stěhovala slavobrána a nakonec jsme vystihli okamžik, kdy na chvíli pršet přestalo. Tak nastává ten kýžený okamžik, kvůli kterému jsme se všichni sešli. Moje dcera... moje dítě se vdává. Ještě teď mi to nedochází.

Čekáme na svatební pochod, ten není slyšet. Voláme zesilte to, tak dýdžej to zřejmě vyřešil po svém. Když to není slyšet, proč nepustit zrovna dvě písničky dohromady že?! To už nebylo ani třeba komentovat.

Pan oddávající měl ovšem krásnou řeč, koulely se mi po tváři dojetím slzy jak hrachy. Tak jsou svoji, teď už nejsou každý za sebe, teď jsou jeden tým a záleží na nich jak se se vším co jim život naloží poperou. Jak je psáno,ve zlém i v dobrém až do smrti.

No a pak už se jen jedlo a pilo a doufám bavilo...snad po těch útrapách s jídlem nikdo hladový nebyl. Zbylo nám ho totiž nakonec požehnaně, ale u nás je těch čtyřnohých strávníků dost, nikdy se nic nevyhodí a i ti si určitě taky chtěli svatbu užít.

Nakonec bylo všechno úplně jinak než jsem si představovala, tanečky zkazil déšť, kytice se neházela, tradiční rozbíjení talíře jsme taky nějak opomenuli, ale mladí byli spokojení a to je důležité. A svatební tanec, ten si dali po půlnoci sice už skoro sami, ale přeci.

Co na závěr... přát jim aby i oni patřili mezi ty, které bude láska provázet po celý zbytek života.

Mějte se moc krásně :-). Vaše Majda.

P.S. Jen pár fotek je mých, většinu jsem použila od mého dobrého kamaráda a skvělého fotografa Zbyňka. Děkuji.