Keltský telegraf.

Minulý pátek mi volá kamarádka Lenka: ,,Co děláte zítra...máte něco"? ,,Teď už nic", odpovídám se smíchem a už se se na těším. S Lenkou s tou se nikdy nenudíme.,, Tak půjdeme na Keltský paragraf, je někde kousek od vás.

 Přiznám se, slyšela jsem už o něm, ale nikdy jsem ho neúčastnila. Tak copak, že to je? No přeci rituál propojený se starým zvykem z dob Keltů, kdy si zažehnutím ohňů z kopců na kopec dávali signály coby přenosy zpráv a mimo jiné i přivítání jara a poděkování matičce zemi za budoucí úrodu a za to co pro nás dělá a čím pro nás je. Keltové ti totiž žili v souladu s přírodou, kterou uctívali, ctili a respektovali. Jejich vyznání je mi srdci blízké. I já jsem vlastně coby taková lesní žínka a můj Zdeněk takový lesní muž.

Pátá hodina odbíjí a dochvilná Lenka ťuká na dveře. V ruce krabici s nápisem ,,Cukrář". Není tam to co si myslím že jo, proběhne mi hlavou. ,, To jsou zákusky od Mistra cukráře, vezla jsem je na klíně z Prahy, ty musíš ochutnat." Otevře víko a tam cukrářské skvosty jak ze žurnálu. ,, Proč mi to děláš? " hlesnu. Už týden jsem se držela bez kousku sladkého. Při pečení dortu na Zdeňkovu oslavu jsem lačně oblízala alespoň vařečky. Potřebujeme posilu. Volám Radce,, Raduš přijeď." Ani jsem ji dlouho nepřemlouvala. ,, Jen dovysávám a dorazím". Před chvílí se totiž stala slaměnou vdovou, muž ten ji odjel fotit vlky na Slovensko.
V sedm jsme všichni vyrazili s takovým tempem, aby jsme něco nepropásli, že jsme byli na Výstrkově za půl hodiny. Tady už to hučelo jak ve včelím úle.

Po osmé hodině byl zažehnut oheň, který byl určitě viděn do veliké dálky. Bubeníci bubnovali jak o život a jejich rytmus slyšící už z dálky rozvlnil nejedny boky. To byla energie. Pobyli jsme a vydali se zpátky. Doma na nás čekala sladká tečka v podobě oněch cukrářských zázraků a mému předsevzetí jsem pro tentokrát dala zase vale... no uvažte copak by se dalo odolat.
Krásné jarní dny.