V Oboře.

Potichounku našlapuju, a jako stín se přikrádám. Tady musím, tady to jinak nejde. Jsem v Oboře u nás doma. Jmenuje se po údolí, ve kterém se nachází. Milenka, jak romantické jméno pro romantické místo. Pobíhá tu stádečko králů lesa s korunou na hlavě. Někteří už tu tíhu sundávají dolů. Jsou to jeleni, jejich družky laně už jsou v očekávání nového potomstva a co nevidět bude rodit koloušky. V září, když jdou jeleni do říje, slyším jejich hlasité troubení a paroží obou soupeřů jak do sebe naráží. Ve vzduchu je cítit jelení pach.

Mufloni, to jsou další obyvatelé Obory. Muflon má na hlavě rohy, jsou duté a říká se jim toulce, ty na jaře neshazuje. Podle vroubkování na nich se odhaduje stáří beranů. Ano jsou to vlastně berani a ovce. Ta se správně jmenuje muflonka a ta drobotina co se má teprve narodit muflonče. I muflon používá rohy k soubojům se svými soky. Mají velice tvrdou hlavu a jejich nárazy slyšívám taky velice zřetelně. Vzpomněla jsem si na říkanku berany, berany duc.

Posledním tady svobodně žijícím je můj jmenovec daněk. Samice je daněla a mládě danče. V létě mívá krásně kropenatou do zrzava vybarvenou srst. Daněk má na hlavě lopaty a taktéž i on je v říji používá k zahnání soka. Vydává při tom zvláštní hlasové projevy, říká se tomu rochání. Nejsilnější daněk stojí a samice kolem něj v kruhu leží, je to milá podívaná jak si je hlídá, aby mu je druhý neodloudil. Ty k němu vzhlížejí jak k svému pánu tvorstva.

Přes zimu všechna zvířata dostávají seno, rýžové chlebíčky, oves, jablka a jiné dobroty. Přes léto mají k tomu dostatek čerstvé trávy a ještě každý den i povoz nasečené. U nás si žijí volně jako v přírodě, proto ochočená nejsou a jsou velice obezřetná.

Snad jsem vám trošku přiblížila poznat, jak krásní tvorové naší přírody u nás žijí. Příště vám představím další dva neobyčejné mazlíčky.
Mějte spousty krásných dnů :-).