Z udírny

Po zabíjačce se udívá, a tak je to i tentokrát u nás. Chladné počasí vyloženě svádí k vytvoření něčeho, tak dokonalého jako je medovězlatavé uzené masíčko. Kdo by odolal, této voňavé lahůdce ze, které se po otevření dvířek udírny sbíhají sliny. U nás neodmyslitelně patří na náš stůl, a proto udíváme docela často. Jen tak nakrájené s domácích chlebem a domácí nakládanou zeleninou nezklame žádného mlsouna.

Než ovšem docílíme takové výsledku musíme projít několikatýdenní fází nakládání, zalévání a převracení. Potom nás vynaložené úsilí odmění chuťovým požitkem.

Na uzení vybral muž bůček a maso z divočáka. Nejprve maso potřel solí a česnekem, naložil do lodny a nechal týden odležet. Po týdnu, v mrazivém období se nechává i déle, maso zalil slanou převařenou vodou. Takto maso několikrát po dobu třech týdnů překládal. Voda-lák musí mít po celou dobu růžovou barvu. V momentě, kdy lák chytne šum je třeba ho vyměnit, nebo začít udit. Po třech týdnech jsme vodu slili a teď přijde ta nejvíce očekávaná chvíle uzení a těšení se na výsledek.

Maso napícháme na háky a zavěsíme do udírny.  Hodinu a půl až dvě udržujeme teplotu okolo 100 stupňů, pak ji snížíme na 70-80 stupňů. Na roztopení používáme smrkové dřevo, ale na uzení zásadně topíme trnkovým, nejenom že maso má potom krásnou barvu, ale i chuť a vůně je nepřekonatelná.

No a pak už jen 12 hodin čekáme, chodíme a  kontrolujeme jestli maso chytá už tu správnou barvičku.

Tak co myslíte, povedlo se?  Příště vám napíšu recept na dobrý domácí chleba, ten je výtečný nejen k takové dobrotě.
Třeba chytnete inspiraci a některý z následujících víkendu se bude u vás značit ve znamení uzeného bůčku, však do plavek je ještě času dost.

Mějte krásné dny :-).