Jak Daňková k daňkům přišla.

Takhle mi jednou řekl švagr : ,,Vezmu tě s Blaženkou na výlet." A jelo se. Ani ne patnáct minut z našeho valašského městečka jsme dorazili k cíli na místo, o kterém jsem neměla ani tušení, že existuje. Na konci hrbolaté polní cesty se před námi ukázalo malebné údolíčko s domem v divoké zahradě, na okraji lesa, s rybníčky a ohradou, ve které pobíhalo stádo jelenů, muflonů a daňků. ,, Ty jo tady jsou divočáci” neskrývala jsem nadšení a vytahovala hned foťák, který jsem neustále tahala všude sebou. V tu chvíli se odněkud vyřítí směrem k nám nějaký střapatý zrzek a švagr mi říká ,, To je majitel”. ,,  Dobrý den, nebude se zlobit, že tady fotím? ”  Zeptala jsem se s obavami v hlase, připadal  mi docela přísně. Roztáhl pusu od ucha k uchu a řekl ,,Vůbec ne, pojďte všichni na kafe". Pozval nás do rozestavěné místnosti a omlouval se, že mu dodělavají barák. Přede mnou nasypal misku čokoládových bonbónů, jako by už tenkrát věděl co na mě platí. ,, Přede mnou bych to moc nedávala” smála jsem se a Zdenek,  jak se zrzavý střapáč jmenuje, mi odvětil ,, A proč myslíte , že je před vás dávám .” Vyprávěl nám své příběhy a zážitky z cest a já se přistihla , jak moc mě ten přírodní živel a dobrodruh zaujal. No a nezůstalo jen u jednoho kafe. Přišlo od něj  pozvání na další, tentokrát už mě samotné a tím i začala moje nová cesta životem. Takový jsem si vždycky přála, o takovém snila, a jak říkají naši přátelé  ,, Tady jsi se našla”. Ano, tady jsem se našla.