O Milence.

Máte rádi pohádky? Já ano a moc.  Svět skřítků, draků a princezen, smyšlených bájných postav, tajemných hradů, zámků  a míst. To jsou pohádky, příběhy se šťastným koncem. A co takhle pověsti? Na nich je přeci jen trocha toho pravdivého. Tak se pohodlně uvelebte, já totiž pro vás jednu mám. Tu určitě neznáte, ta je totiž od nás. Váže se k místo, kde žijeme.  Údolí, kaplička i pramen, který tu vyvěrá, byl pojmenován právě díky tomuto příběhu.Tuto pověst vyprávěla babička mému muži a tu znala zase z vyprávění od svých předků a tak se předávala z pokolení na pokolení dál. Kdysi počátkem osmnáctého století žil tady hajný. Jeho jméno časem upadlo v zapomnění. Říkejme mu tedy třeba Jakub. Jak už to chodí, Jakub se nešťastně zamiloval do bohaté dcerky sedláka Rozárky. Milenci se scházeli právě  na onom místě, kde se nyní nachazí kaplička s pramenem, v lesíku za humny. Co se do Rozárky rodiče namluvili, co se jí doma nazavírali,  aby už se s Jakubem nesešla. Láska je láska, srdci neporučíš. Otci došla trpělivost, tak  dívce domluvili sňatek s bohatým statkářem. Rozárka ještě téhož dne prchla za Jakubem na jejich tajné místo. Jakub už na ní čekal a zarmoucený žalem si vyslechl, že jeho láska bude patřit jinému. Rozhodl se pro zoufalý čin. Zastřelil svou milou a pak obrátil zbraň proti sobě. Na onom místě pak vytryskl pramen, který lidé pojmenovali ,,Milenka”. Na místě pak starousedlíci vybudovali kapličku na památku zemřelým nešťastným milencům. Říkalo se, že pramen měl blahodárné účinky a svého času byla voda povážována za kojeneckou. A to je konec příběhu. Příběhu se smutným koncem. Jeho pravdivost už si budou pamatovat jen letité staré vrby u potoka, které sešly stářím. Hájky jsou přeci jen kouzelným lesíkem. Každé jaro jej pojryje záplava sasanek, jako by je sněhobílým závojem pokryl. U poroka se to pak žlutí petrklíči, orsejemi nebo fialoví dýmnivkami a plícniky.  Ráda se tam procházím a naslouchám. Někdy se sami zaposlouchejte do zvuků lesa, budete mile překvapeni kolik vám toho napoví.